Zdál se mi sen, jenž nebyl jenom snem.
Pohaslo jasné slunce, ztemnělé
hvězdy se potácely v prostoru
vysuty z drah a zledovělá země
se v bezmšsíčném vzduchu kývala.
Jitra, jež vzešla, nepřinesla den
a lidé zapomněli na vášně
krom hůzy zoufalství; nic nebylo
v srdcích než strašná prosba za světlo.
U strážních ohňů žili - všechny trůny,
královské paláce i chatrče,
přístřešky všeho, co dlí pod střechami,
spolykal oheň. Města pohltil,
nad požárem hořících domovů
naposled lidé pohlédli si v tvář.
A šťastni byli ti, kdo choulili se
pod žhavým okem sopek - pochodní.
Svět jenom nadějí a strachem žil.
Hořící lesy, které vzplály ohněm,
padaly, bledly - až pak zhroutily se
s praskotem do černi, jež zhltla všechno.
V tom skomíravém světle tváře lidí
přízrakům z jiných hvězd se podobaly,
jak stín a přísvit honily se po nich.
Někteří lehli, oči skryli v pláči,
jiní si bradu o pěst podepřeli
a krmíce své vatry pohřební
vzhlíželi k nebi s divým neklidem,
k příkrovu světa, který kdysi býval.
Pak s kletbou na prach země shlédli zas,
skřípali zuby, vyli; poděšen
snesl se na zem každý plachý pták
a složil křídla, tolik marná teď.
Zkrocena přišla všechna dravá zvěř
i hadi vmísili se mezi dav,
nechtěli uštknout. Měli jenom hlad.
Válka, jež na okamžik utichla,
vzplanula znovu. Jídlo platilo se
jen krví. Každý sytil v úkrytu
hltavě hlad. Už lásky nebylo,
myšlenka na smrt zemi ovládla,
na neslavnou a okamžitou smrt.
Hlad zuřil všude; lidé padali
a jejich kosti nepoznaly hrob.
Hubení zhltli hubené, i psi
napadli pány, vyjma jednoho,
jenž zůstal věren jeho mrtvole
a ptáky, zvěř i lidi zaháněl,
až hlad je skosil, nebo náhlá smrt.
Pes nehledal si žádnou potravu,
lízal jen s nářkem znehybnělou ruku,
jež hladit nemohla, a s posledním
zoufalým zavytím sám skonal též.
Dav hladem zvolna slábl, umíral -
až z obrovského města přežili
jenom dva nepřátelé; sešli se
nad zbytky bývalého oltáře,
kde tolik svatých věcí shořelo
k nesvatým účelům: a prohrábli
ten popel vyzáblýma rukama,
zesláblým dechem dýchli do jisker,
až slabý plamen k žití vzbudili,
plamínek pro smích; a když vzhlédli pak
a spatřili se v šedém přísvitu,
vykřikli hrůzou - hrůzou zemřeli,
zhynuli na svou vlastní ošklivost,
nevědouce až do poslední chvíle,
na čí to tvář tak ďábelsky psal hlad.
Mocný svět tvorstva byl teď prázdný křáp,
bez ročních dob, trav, stromů, bez života,
křáp smrti - divá změť spečené hlíny.
Umlkly řeky, moře, jezera,
nic v jejich hlubinách se nepohnulo.
Na moři tlely lodě bez pánů,
stožáry odpadaly po kusech
a bezhlučně se do vod nořily,
do mrtvých vod, vlnami nebrázděných.
Příliv i odliv s nimi našly hrob,
když zhasla luna, jejich milenka.
Vzduch stál a vánek se v něm nepohnul,
zmizely mraky - smazala je Tma,
která se sama stala vesmírem.