Moc hezké jen ty korelky stím zpěvem nevím nevím chovám je už 50 roků a ty mé tedy řvou.

Obměnit slova a dase čist po desáté večer.
Dobrý

Touha po citu.
Co poupětem je vnitru.
Cit není vitr,let motýla.
Pohled co do prazna nezírá.
Žit stouhou pro lásku.
Neocnout se v říši maňásků.
Neživá to kultúra.
Kde cit zakoupit lze
za bůra.

I kdybych ve světě bůch ví kam zašel.
cestičku k domovu vždycky bych našel.
Jenže ta krajina i lidé se mění.
Láska je soli života.
Však čas se mihotá.
Smutek k životu náleží
Však ocitnout nesmíme se v manéži

No život,křišťálová koule nic neukáže a vědma mlčí.
Dobře napsáno

Ve vlaku příběh odehrán
Jeden z druhym .
Téměř je nepoznán.
Zlost vyprchá jak vúně z kupé.
Prúvodcí uličkou neskutečně dupe.
Nahodilá známost jak přelud zmizela.
Pulnočni ,ranní vlak.
Prchá jak gazela.
Tma a den spolu se prolíná.
Ten kdo prožil co.
Matně jen vzpomíná.
Scenař je dopsán,vněm par střihů.
Nezbytná reklama,ponese tíhu.
Finance třeba jsou.
Vše něco stojí.
Nezbytní i zbyteční
Jak mouchy se rojí.
Budeto trhák,nebo brek.
Dopředu tvůrce nesmi mit
Vztek.
Zrodil se příběh,pomalu plynul
Jak ten vlak co krajem se
vynul

Za snem nebloudíme
Jsou skutečnosti smutku
radostí.
Ten žár nespalý tě v skutku.
Kam plinou dení starosti.
Pohled když líbá..
Myšlenky rozkvetají ústa
do úsměvu.
A zpěvu noční oblohy
se nedočkám?
V sršňovém vyhru
co mihal se kolem
hlavy,husi kůže
a začalo se bát.
Pro jen teť nesmím ťe nepotkat.
Zacinkaly znky konvalinek.
Zdalky dotančil tvůj hlas.
Ja doušek čaje.
Hřeje tvůj dotyt.
A na neby býk se pasl.
Tak zbohem nedame
času můžeme
Jej prosebe teť mit.

Ach ta mílka a napůl je už i postýlka.
Bezvadné

Kézby ten déšť byl smil všechnu bolest a strachy.
Odplavyl závyst .
Kéžby jen přehaňka vnesla lasku a rozum.
Jež je jak vlaha větry odnášena z polí.
Dofati v dobro neboť zla je přehršle.
A desť ikdyz nesmíva hořkost.
Dává zivot
A zato jemu dík

To je moc zvlaštní a silné.
Kdysi jse také řekl že dnes nedojedu domů
a srazilo mne auto..
Příběhy života se mihnou aniž bychom jim kladly nějaký důraz.

Pěkný příběh

Pročby jen smutkem měly vzdychat.
Pod svou korunou i slova lásky směly slíchat.
Že své větve k zemi sklání.
Staletá vrba jak moudrá paní.
Větve se spletou jak vlas dívčí.
A mladost dál ji žene vpřet.
Aby ten cop jí nezešed.

Mění nás skutky života.
Nitro čas jak sochař dotváří.
Duše není modelínou
ani hrnčířovou hlínou
co pod dotyky dlaně mění tvar.
Jsme to mi nebo někdo jiný
vstal ?
Ty rany co ponich kapka krve tělo nepotřísní.
Jen perly z podvýčkových jezer.
Nedají vale žízni.
Jsme to stále mi?

Ta křehká krása
Co slunce ji spásá..

Moc hezká.

Co stalose že my začaly se míjet
Co stalose že v očích misto úsměvu
je smutek.
Co stalose?
Vzpomínky jsou jako bílé růže.
Jen vúně je lehce nahořklá.
Nejde vytrhnou stranku
Nechat ji vzplanout.
Do bilích růží mohou jen
slzy kanout.

Hezké

Kdo potk ten nehledá,náhodné setkání?

Moc hezká

Studený máj v stodole ráj.
Dívčí krasa jejich vnad do vatáčku
jak by pad..
Moc pěkné