Pod-zimní...

Vysoko nade mnou se koná svatba
černých krkavců.
Hromy jim hrají pro celý život
a já to smím jen z povzdálí sledovat.
Jsem daleko. Jsme daleko.

Daleko od svého cíle.
My dva.
Těžko říct jestli nás čas dělí od sebe
nebo dělí nás a svobodu.
Čaj chladne na prázdném stole.
/Promiň, nenapila jsem se/

Odvedl jsi mé myšlenky
a čaj už dokonale vychladl.
/Až půjdu, vypiju ho/
Možná jsem se naučila milovat /bližního svého/.
Foukal vítr.

Čas plyne, ale i ten čaj stydne rychleji…
Zrcátkem prohlížím svou budoucnost
a věř, že se nepoznávám…
Tak zatraceně pomalé minuty,
tak zatraceně blízké dotyky…

Otevřít oči,
promnout zrak,
zaostřit,
shlédnout situaci a milovat!
/ Kdo mě to naučí?/