světla

první a poslední vracení se domů
se sklopenýma ušima ve dvě ráno
rozdělení na semaforech
prolezla jsem
s tebou předsálí, hlediště
i zákulisí
a na každé štaci zanechala kus našich šatů
nazí a nasvětlení na jevišti světa
jak ty bílé mramorové sochy
jen ty jsi spíš z říčního jílu

tu vzpomínku už nikdy nesmažeš
na to místo postavíš
jednu dvě
desítky hereček
ale já budu stát bílá nahá nasvícená
dokud nezestárneš
a nevrátíme se
ke své vlastní malé nostalgii

budeme snít o vzducholodích,
rachotících automobilech a horkovzdušných balónech
o tom, proč spolu nikdy nebudeme

je
to
přece
tak
jasný