09.11.2018
5
2271 (17)
Vzteky vzteků stékají,
po plicích a duších.

Existuju, tedy jsem,
zavřu oči.

Když vidím,
unikám, mizím, nejsem
jsem vším bez duše.

V prázdnotě,
tupotou davu,
v hypnóze,
vybrečím potoky slz
a rozkopu mrtvoly civilizací.

Nesnáším se dívat ven.
Mám strach opustit svůj pokoj.
Je mi ze mě na blití.

A osvícení v nedohlednu.
Kurva drát, do piče.
 12.11.2018 05:14
jako bych se brodila smradlavým tekutým asfaltem, co stéká po stěnách a kape i z větví stromů...
Hnusný...
Bezva :-)
 11.11.2018 15:24
Lasak: SSS: LUKiO: Díky kluci za zpětnovazebku. Pár slov k tomu. Já teď psaní používám jako ventil, píšu intuitivně, nepřemýšlím a to tak, že vůbec. Co potřebuje jít ven, to potřebuje jít ven. Normálně skoro nenadávám, tož to asi najednou vyjelo.
 11.11.2018 10:59
Sprostá slova jsou jako silnou zbraní pro básně obzvláště v dnešní době, ale jak už to se silnými zbraněmi bývá, pokud je nepoužiješ správně, tak ti dílo jenom zničí. Tady je to zničení dokonce dvojité. Poprvé v názvu a podruhé na konci básně.
 11.11.2018 02:03
 SSS
Super, takovýhle psaní mám nejraději. A v klidu, z těch lidí je mi taky k zblití.
 10.11.2018 00:04
Sice nechodím pro sprostá slova daleko (bo pravá Ostravská výchova se s nikým nesere), ale tady mi to fakt vadí. Za toto body dolů, jakože hodně. A ani se to do toho nadpisu nehodí, vzhledem k obsahu se dalo vymyslet určitě něco lepšího.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.