Starší báseň, ale včera mi celý den zněla v hlavě jako mantra - a pomáhala mi projít skrz včerejší "malou temnou noc duše"... děkuju :-)

Smuténková...

Neděle, těsně před rozedněním, zima, ticho... a osamělej muzikant, kterej přišel o nástroj...

Jeden starší kousek. Tohle jsem napsala dva dny po Havlově smrti a vybavilo se mi, když jsem dnes četla, jak pokračuje plivání z Hradu na Peroutku. Asi není potřeba nijak aktualizovat, základní myšlenka je stejná a bohužel stále stejně platná.

Terapie, nic víc... Ale pomohla :)

Starší báseň... oko tornáda jednoho bolestivého rozchodu: oko klidu ve smršti emocí.

***

po dlouhé době něco, s čím jsem spokojená - obraz na téma smutek

https://www.youtube.com/watch?v=oFLdmJMaChw&list=UUlaRBVGptGapzzYFYb0nkew

Už jsem si kdysi podobnou básničku napsal. Ale kdykoli se do těch míst dostanu, přepadají mě stejné pocity. Mrežnica je jednou z nejkrásnějších řek Chorvatska. Od dob občanské války má zaminované břehy. Nádhernej a strašně smutnej kraj plnej slunce, vůní, bylinek, vodopádů, ale taky opuštěných rozstřílených domů, pomníčků a všudypřítomných cedulí s lebkami.

Písňový text, co mne napadl, když jsem si listoval v knize Bedna od whisky s písněmi Mikiho Ryvoly...

zase jen taková chvilka... noc ze soboty na neděli - zhruba půl páté, prázdné ulice, na zádech havarovaná harmonika, v duši tak nějak všelijak...

zase jen takový výkřik... snad už jsem si těch smutků konečně užil dost...

tak voní láska...

Vymýšlel jsem kdesi jinde na téma "Pod peřinou!" Tam už je zhodnoceno a odtajněno, takže vkládám i sem...

starší báseň, dnes jsem si na ni (nevím proč) vzpomněla...