Neděle, těsně před rozedněním, zima, ticho... a osamělej muzikant, kterej přišel o nástroj...

Posledné zbohom milovanému dedovi

zase jen takový výkřik... snad už jsem si těch smutků konečně užil dost...

... venované všetkým deťom sveta, ktoré o bezstarostnom detstve môžu iba snívať...

Oklamán svědomím...

svata pravda (jak pro koho)

a je to zase venku :)

zavřete oči a uvidíte... jen ne Soču

zase jen taková chvilka... noc ze soboty na neděli - zhruba půl páté, prázdné ulice, na zádech havarovaná harmonika, v duši tak nějak všelijak...

milióntádvěstětisícísedmsettřicátášestá básnička o smutné náladě

Už jsem si kdysi podobnou básničku napsal. Ale kdykoli se do těch míst dostanu, přepadají mě stejné pocity. Mrežnica je jednou z nejkrásnějších řek Chorvatska. Od dob občanské války má zaminované břehy. Nádhernej a strašně smutnej kraj plnej slunce, vůní, bylinek, vodopádů, ale taky opuštěných rozstřílených domů, pomníčků a všudypřítomných cedulí s lebkami.

Trošku jsem se snažila popsat mé myšlenkové pochody, je to složité, co vše se v mém životě stalo. Možná někdy příště :)

Korporátní zamyšlení... Poupraveno pro písničku.

Je smutná, vlastně vůbec není o krajině.