Dočasná pracovní neschopnost a trocha masochismu.

Hledání sebe sama po záchodcích kdesi vprostřed pivní pěny pokrytecké normálnosti

Where is my mind? ~mimochodem, taky si všímáte jak "chci" je blbě divný slovo? Zní to tak.

Každý týden napíšu jednu příhodu co se mi za týden stala,kdo chce ať čte co nového mne potkalo a nakolik mne to vyděsilo. (První tři povídky vložím první ti dny)

Peklo se zdálo snesitelnější. A mrdání bylo o citu.

Trochu starší text a pokus zjistit, jak to s tou prózou na literárních webech vlastně je :).

"Říkala jsem mu, ať přestane, ale zmáčkl mě loktem pod krkem, nemohla jsem nic dělat. Taky mi roztrhl triko, to už jsem měla strach, začala jsem křičet. Myslela jsem, že mi přijdou na pomoc." Zase ten přerývaný dech jako na začátku, pýcha a vzdor jsou pryč. Utírá si nos hřbetem ruky, podávám jí papírový kapesník. "A oni přišli, jenže ne na pomoc," doříkávám za ni.

Ač to tak nejdřív nevypadá, je to příběh o subjektivitě hodnocení amatérské umělecké tvorby. A taky o lži ve službách dobra.

Malá a zrzavá, s obličejem plným pih a duší prolezlou skrz na skrz. S otevřeným srdcem, které věnovala. Ale mělo by to snad znamenat, že s ním měla věnovat i své tělo? Nejspíš mělo, ale - znamenalo?

Je to z psychiatrického prostředí. Ale potřebuju znát váš názor jestli v psaní této povídky pokračovat a jestli ji publikovat. Jedná se o mou vlastní ne moc příjemnou zkušenost.

Všem ženám přeji, aby každá měla svého Viktora.

Na svých cestách jsem potkal mnoho lidí a slyšel mnohé příběhy.Dozrál čas abych se o některé s Vámi všemi podělil.Jsou psány perem života a bez příkras,tak jak se stali....