Kráčející host

Rád si létám hlavou v oblacích,
na život těžký bývám občas ras.
Proč připouštět si starosti,
když je kolem tolik krás.

Když mě ráno ze sna probudí
a slunce rozsvítí zas nový den.
Srovnám si své údy bolavé,
žiji, tak jsem spokojen.

Účty skládám pouze sobě sám,
bojím se jen prázdných chvil,
to až se mě zeptá zubatá,
proč ses vůbec narodil.

Pak ukážu ji klidně za sebe,
v mých stopách se dá jít.
Nejsou kdoví jak hluboké,
přesto měly cíl a cit.

Občas vedou klikatě,
to když jsem z úcty uhýbal,
najdou se tam i zničené,
ty zas někdo zlobný pošlapal.

Za těmi bývá stopa hluboká,
tam jsem si dupl a řekl dost,
jsem na světě stejně jako vy,
jenom kráčející host.