NEBO

zalykám se záští a nenávistí
postrádám své indigové nebe

co dá mi klid
kde můžu levitovat
nad změtí jednadvacetigramového
lučního kvítí a listí
s chutí si mlaskat nad kořistí
a zevnitř požírat sebe

mám po krk toho
být člověkem
který celý život jenom chce
a doufá

až spustí se další průtrž mračen
vyběhnu do polí a budu se smát
svou magnetickou lžičku strčím do kafe
kde topí se moucha
je tak silné
že v něm zůstane stát...

a to jakože fest
všem zlým lidem na protest