je to hodně krátká povídka, nemá pokračování a je to takové useknuté.
přidáno 30.11.2007
hodnoceno 3
čteno 646(23)
posláno 0
Hajzl největšího kalibru


Sedím u mámy v práci u ICQ, asi už čtyři hodiny. Ha, připojila se moje spolužačka Alju.
Swan: Ahooj
Alju: Ahooj, jak se mas?
S: dobře, a ty? Co Jirka?
A: mam se dobře, a Jirka dobry.
S: a mel se k necemu?
A: ne, ještě ne. Asi nemá odvahu.
S: prestav sim, ze se minuly ut ozval Tomas,
A: huh, a co chtel?
S: mno, hned zacal na me milacku, a ze se mu styska, a zeptal se, jestli me taky, a ja, ze me vubec ne, no a zeptal se, jestli mu dam!! Ja. Ze vubec ne. Prej, ze me chce porad, ale s jednou podminkou!!!!
A: Coze?! S podminkou?!!
S: jj, nemá zadny pravo si klast podminky.
A: njn, ma abstak.

Ještě spolu pokecáme o Jirkovi, o jejím kámošovi, o brigádách a o Amsterdamu, pojede tam na prázdniny. A vzápětí se připojí Honza.
H: Ahoooj
S: Ahooooooooooojjjj
H: jak se vede?
S: mam se dobře, ale o klucich ani nemluve. Mas nekoho?
H: taky se mam dobře, mno a nekoho mam. :o) copak?
S: nevim, jestli se do toho mam poustet, urcite by te to nudilo.
H: nenudilo!
S: je to na dlouho…
H: jak chces, jestli o tom nechces mluvit…

Tak tedy začnu. V tanečních jsem se seznámila s klukem, jménem Tomáš. Všimla jsem si, že se mu líbí jedna holka, která později ani taneční nedochodila, ale to až později. Sice to nebyl žádný princ, prostě úplně normální kluk.
Po skončení tanečních mi Tom zavolal, jestli chci dál pokračovat. A já, že jo. Tom sehnal něco jako taneční přes jeho spolužáka, byl úplně nadšený. Prý je to jiný kafe než v Lucerně. Tak jsem to tedy zkusila. A opravdu, jiný než v tanečních. Chodili jsme tam něco málo přes měsíc.
Časem se dali dohromady. Blížila se taneční soutěž, a my, proti naší vůli, tam měli jít. Rozhodli další členové klubu. O nás bez nás. No, ale jednou jsem domů přišla pozdě, takže zaracha. No a bylo po soutěži. A Toma jsem pěkně naštvala. Neozval se asi týden. Pak ho napadlo, že půjde s mámou vyjednat podmínky. A máma řekla, že nejdřív musím dostudovat. Na prvním místě je matura. Tečka. Dodiskutováno.
1.května se dali dohromady.
„Co děláš z 1. června na 2. června? Je to z pátku na sobotu,“ zeptal se po 14 dnech.
„Mno, myslím, že nic. Proč se ptáš?“ zeptám se.
„Chtěl bych, abys u mě přespala.“
Huh, to mě zaskočilo. „No, to asi nepůjde. Máma bude proti. Není to moc brzo?“
„To je jedno, do konce května času dost.“
Chodili jsme po procházkách po Praze, chodili na tréninky, líbali se na lavičce.
Tak nastal 1. červen, máma samozřejmě nesouhlasila. Tak jsem napsala Tomovi SMS, proč o to tak stojí. Prý bychom si mohli udělat pěknej večer. No, to známe….A jestli o to tak stojí, ať se domluví s mámou,a on se nedomluvil. Tak je jasný, jaký měl záměry.
Je neděle a já píšu Tomovi SMS, jak strávil víkend, a že jsem nemocná. A on? Ani se neráčí odpovědět.
Uplynou týdny. Jsem v knihovně, napíšu jemu spolužákovi Karlovi e- mail, aby mi poslal nějaké fotky z tréninku.
Ve škole máme poslední hodinu počítačů, je úterý. Koukám, jestli mi Karel odpověděl. Jo, odpověděl. Ahoj Šárko, tak ti posílám některé fotky. Co že jste se dlouho neobjevili na tréninku? Pa Karel
Ahoj, děkuju za fotky, odepisuji, víš, Tom se se mnou rozešel. Zmínil se ti?
Nezmínil. Co se stalo??
Tak Karlovi vše vylíčím.
To je divný, nevím, co Tomovi přelítlo přes nos. Hlavně si z toho nic nedělej, budou další. Někdy se ozvy a někam zajdeme.

Je čtvrtek, opět zase v knihovně na ICQ. Na obrazovku mi naskočí okno, je to Tom!!!!
T: ahoj
S: nazdar
T: proc me nechces do postele?
Cože?!!
S: myslis, ze je normalni, po mesici s nekym spat??!
T: jo, u normalnich lidi
S: tak to u me ne.
T: a kolik je u tebe normalni?
S: po nekolika mesicich. Ses pekne vybarvil.
T: no ty taky.
Já?? Snad, ty, ne?!
S: vubec mi o to nestojis.
T: ty taky ne. Vubec nejsi tak dobra, abych na tebe cekal. Jeptisko!

Bože, proč já se s tebou vůbec bavím!!! Potřebuju flašku, dokonale jsem rozhozená!!!
Uživatel je offline. Tak a je to.
Dokonale rozhozená, vezmu v deset večer vysavač a vyluxuju si pokoj, a pak naplním kýbl vodou a vytřu celý byt. To je tak uklidňující! Dostanu ze sebe naštvanost!
Swan: tak to je všechno. Nestacis zirat, co?
Honza: no, nestacim, je to debil.
S: jj, hajzl nejvetsiho kalibru.
H: ještě stesti, ze s nim nejsi, vubec o to nestoji. Prej, ze nejsi dost dobra…pfff.
S: jj, ale nechame to bejt. Co si takhle dat sraz?co vikend?
H: asi ne, nejspis pojedu k babce.
S: no, tak to je nadlouho, buh vi, kdy se uvidime. A co takhle ted? Jsem za pul hodiny doma. Muzem na hodku pokecat.
H: to taky ne. Vis, mama ma nejake problemy a je hotova. Mas zitra cas?
S: mam :o) zapichnu to na brigade ve 3.
H: ja mam do pul 3, ve 3 jsem doma. A pak hodinu spim. V 5?
S: ok, kde? U nas?
H: tak v 5, u nas na metru, třeba pojedeme na Andel, třeba na zmrzku… uvidime…
S: ok, uz musim jit, slysim mamu na schodech, pa. A tesim se. :o)
H: pa

„Tak s kým si povídáš?“ zeptá se máma.
„S Honzou.“ povím.
„S Honzou?“ diví se a nemůže si vzpomenout.
„S `mým` Honzou,“ upřesním.
„Jo tak.“
„Máme zítra sraz, v pět u metra. Už se těším. Zase po dlouhé době ho vidět.“ Uculím se.

Ať už je aspoň po poledni, uteče to rychleji. Říkám si, když zalepuju obálky. Žádná těžká makačka a je 50 Kč čistýho.
Konečně! Jsou dvě! Zapíchnu to, jdu si pro píchačku a tradá domů.
Domů přijdu v půl třetí. „Ahoj.“ zakřičím z chodby. „Ahoj.“ ozve se z obýváku. „Musíme jít nakoupit, nic tady není.“ řekne mamuš.
„Tak 300 Kč v pytli a máme prázdný tašky.“ konstatuje máma, když jdeme z obchodu.

Ahoj, prijdu tam o trochu pozdeji, jsem na nakupu. Píše Honza. O trochu? A to jako kdy? Podle mě o trochu později může být tak o 5 až 10 minut.
Vyjdu z baráku v 17: 05, sednu si před metro na lavičku a chvíli čekám. Čekám asi dvě minuty.
Z metra vyjde Honza. „Ahoj.“ usměju se na něj. „Ahoj, tak jedem?“
„Jak je?“ zeptá se.
„No, jde to. A co ty?“
„Úplně to samý.“
Nastoupíme do metra a povídáme si o všem možným.
„Tak co si dáš?“ zeptá se Honza před fastfoodem.
„Já nic. Musím počkat na výplatu.“
„Ne, koupím ti to,“
„Tak dobře, tak jahodovou.“
„Dobře, já kit kat.“ odpoví a jde k pokladní.
„Tak si sedneme? Třeba támhle do rohu?“ zeptá se, v rukou tác se zmrzlou pochoutkou.
„Jo.“ souhlasím.
„Ta jahodová je taky? Tu neznám.“ diví se Honza.
„Jo, vždycky chodím jen na jahodovou. Na, ochutnej,“ přistrčím mu kelímek.
„Můžu tvojí lžičkou?“ koukne na mě. „Nechci si svojí upatlat.“
„Jasně, že můžeš.“
U stolu sedíme asi hodinu, nevím přesně. Honza mi ukáže nový mobil, je krásný a cena musela být taky krásná! Povídáme si o Francii, kam ve středu odlétá za kamarádkou, pak se sní vrátí a provede je Prahou. No a pak, když kamarádka odletí, pojede na týden za svojí holkou. Vypráví mi, jak Honzu překvapila v práci. „Jů, to je nádhera,“ usměju se. „Doufám, že ti to vyjde a budeš ten šťastnější než já.“ popřeju. „Neboj, taky ta romantika přijde,“ utěšuje mě. „No a co ten tvůj.. blbec? No tvůj.”
„Žádná sláva. Jsem zklamaná a nechci žádnýho kluka na nějakou dobu vidět.“ přiznám se.
„Úplně tě chápu,“ souhlasí. „Prý, že nejsi dost dobrá! Pff! Že si to dovolil říct.“
„Přemýšlela jsem, že bych mu poslala přáníčko k narozeninám, má je v srpnu, ale řekla jsem ne. Já mám být slušná?“
„To tě ani NENAPADNE!!“ ujišťuje.
„Ani náhodou. Máma říkala, že bych mu dala najevo, že na něj myslím. A to že přeci nechceme,“ pokračuju. „A co ta tvoje?“
„Jmenuje se Petra. Jsme spolu asi 3 měsíce. Její táta občas pracuje v Praze, ale není tady vždy. Petra bydlí u Uherskýho Hradiště,“ vypráví. „Akorát je blbá ta dálka.“
Souhlasím. „To je, zžíralo by mě, aby si nenašla někoho jinýho.“ vyslovím obavu.
„To mě taky zžírá, a moc.“
Dojíme zmrzlinu a navrhnu, jestli se nepůjdeme projít.
„Kam?“ zeptá se Honza.
„No, můžem jít přes Újezd a pak udělat kolečko přes Karlův most a zpět.“
„Tak jo. Jdem.“
„Chceš se svézt tramvají? Teda lanovkou,“ ptám se a směju se. „Pokud chceš.“
„Tramvají jsem se nesvezl, je mi to jedno.“ směje se taky.
Jdeme se kouknout k lanovce a když vidíme ti frontu, zeptám se Honzy: „Chce se ti čekat?“ „Ne.“ odvětí. „Super, mě taky ne, otočka.“
Dojdeme na Karlův most, je tu k mému překvapení málo lidí, bývá tu narváno, že se nedá projít. A ani není částečná uzavírka, jak úředníci říkali.

„Půjdeš tudy nebo se rozdělíme na křižovatce?“ poví, když vystupujeme z metra.
„Půjdu s tebou.“
„A jé, máma je na náštěvě,“ koukne se do druhého patra a hned uhne pohledem. „Je tam?“
„Jo, je.“ potvrdím.
„Jdete domů?“ volá na nás z balkonu Honzova mamina.
„Jo, jdeme.“ odsekne a už míří ke dveřím.
„Já na tebe počkám,“ sednu si na schody.
„Co blbneš? Pojď k nám. Na půl hodiny.“ přemlouvá mě.
„Je pozdě! To nemůžu.“ protestuju.
„Jen pojď.“
„Tak jo,no.“ rezignuju.
„Ahoj, Amálko.“ pozdravím číču, která přiběhla naproti. Pohladím ji a už se lísá o nohy.
„Je celá hotová, že vidí někoho novýho.“ řekne z koupelny.
Honza zamíří do obýváku, následuji ho. Asi za pět minut přijde mamina. „Dobrý večer.“ pozdravím.
„Dobrý večer. Dám si kafe a půjdu si lehnout, jsem nějak unavená,“ řekne Honzovi. „A kdo je ta slečna? Ani mě ji nepředstavíš?“ vykoukne z kuchyně.
„Mami, znáš ji,“ odsekne Honza.
„Neznám, kdo to je?“
„Její jméno začíná na S.“ napoví.
„S? Simona?“ zkusí
„Mami!! Zkus chvíli přemýšlet!“ protočí oči.
„Ctirad a ….?“ pomůžu jí.
„Ctirad a-?“ přemýšlí. „S… Š… Šárka!“
„No vidíš.“ raduje se Honza.
„Víte co, děti, jděte do pokoje, já si pustím televizi.“ snaží se nás vyexpedovat. Kouknu na Honzu. „Jdeme?“ zašeptám. Pohledem mi řekne, že za chvíli. Honza konverzuje s mámou. Konverzace jak fík, fakt. Je vidět, že má blbou náladu. „Tak jděte.“ vyžene nás. Tak tedy jdeme.
Honza se rozčiluje nad ICQ, míše mu kamarádka, aby s ní šel na Anděl, prý se bojí. Je neodbytná! „Prostě nikam nejedu!!!“ rozčiluje se a pošle jí do temných míst.
Strávím tu dobou hodinu. „To je pozdě, půjdu.“ zvedám se ze židle. Vlezeme do chodby a z obývaku se ozve, kam Honza jde. „Jdu Šárku doprovodit.“ řekne.
„Tak já se s tebou rozloučím. A někdy se zase sejdeme. Dnes to bylo super. Ale kdy?“ koukne na mě.
„Mno, nevím.“
„Co takhle, až tady bude ta kamarádka? Nevadilo by ti to? Česky neumí.“
„Nevadilo. Budeš dělat překladatele,“ zasměju se. „Protáhnem ji Prahou.“
„Vidíš, to je super nápad.“
„Noční. To je nejkrásnější.“ dodám.
„Ok. Což bude kousek za týden. Domluvíme se.“
„Dobře, ale prozváním.“
„Vím, nemáš kredit,“ uculí se Honza. „Tak ahoj, zatím se měj.“
„Ahoj.“

přidáno 02.12.2007 - 10:27
Tak po přečtení tohohle Tvého příběhu ze života si myslím, že částečně sis ho zkritizovala sama v anotaci. Jen to, že by šlo o povídku nějak zvlášť krátkou, to mi nepřijde. Ale useknuté to rozhodně je a v dalším souhlasím s Kitty. Je to málo čtivé a ty překlepy to rozhodně kazí ještě víc. Pro tentokrát volím hodnocení "dobré", což je podle mě šedesát procent a za upřímnost se nezlob. Taková už jsem já.
přidáno 01.12.2007 - 00:01
jo, mně se to líbilo....jsem to zhltala...a ty konce..nemáš jak já...:-)))))....snad eště víc jich nemáš než já....toš to mě taky potěšilo....TAKOVÝ JE ŽIVOT...já tam někdy na konec fiknu poučení....třebas blbé ale moje...:-)))
přidáno 30.11.2007 - 23:52
no, tak že by byla hodně krátká, to mi teda nepřijde... pak tam máš spoustu překlepů a chyb.. aspoň nadpis bys mohla napsat správně.. useknutá to trochu je... možná jsi ji měla ukončit dřív... nečetlo se mi to moc dobře, myslím, že by se to dalo napsat čtivěji... ale vzhledem k tomu, že je to ze života, tak musím souhlasit, že ten kluk se nezachoval fér...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Halzl největšího kalibru : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Překvapující změna
Předchozí dílo autora : Půlnoční polibek

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku