|
Tuhle věc jsem původně dala na liter, ale mám ji ráda, tak ji vložím i sem.
 28.10.2009 2 1523(14) 0 |
V kamenném hradním sále
jediná bílá svíce hoří.
Její světlo divně stálé
tone tiše v temném moři.
Ruka vztažená po poháru,
tvář pokrytá sítí jizev.
Z ní září oči v divném žáru
vzpomínkou na stovky bitev.
Starý rytíř dnes zasedl k číši
Na kůži mohutné medvědice,
co ulovil kdys cestou v říši,
kam nedojede již nikdy více.
Ruka s číší se pojednou zachvěla,
víno rudé po stole roztéká se,
když svíce náhle ztemněla,
do ticha zaznělo ženským hlasem.
„Lekl ses mě, vznešený rytíři?
Bojíš se snad, můj pane?
Nepřátele kosili jsme jak chmýří.
Věděl jsi, že jednou se to stane.
Proto Tebe, že také přijdu si.
Po boku stála jsem Ti nesčetněkrát.
a chápals, že i Tebe najdu si.
Vždyť mě nemáš proč se bát.
Ostří meče Tvého dávno ztupené jest
a kůň už jen stojí v maštali.
Tvé jméno nezní v žádném z měst,
pro něž jsi bojoval tam v dáli.
Poslední kapka naplnila tvou číši,
ten pohár plný jest bolesti.
Tu už nepocítíš nikdy v mé říši.
Pojď se mnou do věčné radosti.“
Pak zhasla náhle svíce jediná.
A na staré kůži medvědice
leží teď dávných bitev hrdina
a neprocitne již nikdy více.
jediná bílá svíce hoří.
Její světlo divně stálé
tone tiše v temném moři.
Ruka vztažená po poháru,
tvář pokrytá sítí jizev.
Z ní září oči v divném žáru
vzpomínkou na stovky bitev.
Starý rytíř dnes zasedl k číši
Na kůži mohutné medvědice,
co ulovil kdys cestou v říši,
kam nedojede již nikdy více.
Ruka s číší se pojednou zachvěla,
víno rudé po stole roztéká se,
když svíce náhle ztemněla,
do ticha zaznělo ženským hlasem.
„Lekl ses mě, vznešený rytíři?
Bojíš se snad, můj pane?
Nepřátele kosili jsme jak chmýří.
Věděl jsi, že jednou se to stane.
Proto Tebe, že také přijdu si.
Po boku stála jsem Ti nesčetněkrát.
a chápals, že i Tebe najdu si.
Vždyť mě nemáš proč se bát.
Ostří meče Tvého dávno ztupené jest
a kůň už jen stojí v maštali.
Tvé jméno nezní v žádném z měst,
pro něž jsi bojoval tam v dáli.
Poslední kapka naplnila tvou číši,
ten pohár plný jest bolesti.
Tu už nepocítíš nikdy v mé říši.
Pojď se mnou do věčné radosti.“
Pak zhasla náhle svíce jediná.
A na staré kůži medvědice
leží teď dávných bitev hrdina
a neprocitne již nikdy více.
21.05.2010 - 21:59Nádhera, miluji tento typ básní (když tak jukni na mé, můžeme si o tom promluvit více), velice krásné s historickým nádechem a citem. Ještě do toho zakomponovat více takových "uměleckých obratů" a je to dokonalé, ale i přesto je to excelentní :-).
01.11.2009 - 16:56Zajímavé, už dlouho jsem tu nezaznamenal epickou báseň. Občas tomu sice trošku chybí jakási lehkost, ale to bylmožná záměr...
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Rytíř a Smrt : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Bouře
Předchozí dílo autora : Vzpomínka na Řecko 1.
