Splněný sen

„Dnes, ve středu 11. července 2082, jsme se tu sešli, abychom vyslechli pana Williama Parkera, který byl obžalován ze zanedbání bezpečnosti při experimentálním testování nového mezi¬hvězdného pohonu typu Poličievsky na modulu Q7D6 varianty L. Pro shrnutí události: Před necelým půlrokem pan Parker spolu s dalšími 123 osobami provedl testování nového, velmi nebezpečného vynálezu mimo laboratoř. Z nich přežili pokus pouze tři: kapitán, zde přítomný pan William Parker, technik Jacob Türe a zde přítomný řidící inženýr Zdeněk Rybička. Jakob Türe podlehl vážným zraněním a nemohl vypovídat. Zdeněk Rybička bohužel po katastrofickém návratu i přes snahu lékařů trpí vážnými duševními poruchami způsobenými dlouhodobým nedostatkem kys¬líku. „Pane Parkere, mohl byste nám prosím vylíčit, co se stalo?“

„Velevážený soude, jsem tu, zpět z vězení, vše už jsem vysvětloval hned po katastrofě, samotného mě tato událost trápí a tíží, je nutné se k ní znovu vracet?“

„Máme podezření, že nám unikly jisté podrobnosti. Mohu vám za radu spravedlnosti slíbit zkrácení trestu, když budete spolu¬pracovat. Začněme prosím přímo u prvních pokusů ještě zde na Zemi.“

„Ehm…“

„Klid prosím!“

„Dobrá, krátce poté, co byl uzavřen světový mír a začala se obnovovat města, byl nalezen úlomek meteoritu s velice zvláštní formou diamantu, tvořeného uhlíky a křemíky. Vynikal vysokou tvrdosti a unikátními elektrickými vlastnostmi. Jednou se omylem povedlo našemu pracovníkovi prachový sicit, jak jsme mu později říkali, smést na olověnou desku. Došlo k něčemu, co by nikdo z nás nečekal, olovo se takřka všechno roztavilo a celá místnost byla silně ozářena gama zářením. Nikdo naštěstí v průběhu reakce nebyl přítomen. Brzy na to se nám povedlo odhalit její podstatu, došlo k přeměně sicitu na antihmotu a následné reakci s obyčejnou hmotou. Jak se jistě objevilo ve zprávách po celém světě před asi deseti lety, kdy se konečně začal vyrábět sicit a z něj antihmota v jiném než zanedbatelném měřítku…“

„Takže vy tvrdíte, že jste byl přítomen při prvních zaznamenaných pokusech s touto látkou?“

„Ano byl. Veškerá dnešní antihmota se vyrábí velice jemnými manipulacemi sicitu a těžkých kovů.“

„Dobrá, pokračujte tedy.“

„V té době jsem já se svými kolegy začal přemýšlet nad novými využitími antihmoty. Byli jsme však předběhnuti konkurenční mezinárodní skupinou vědců. Spojili jsme se s nimi. Když inženýr a jaderný fyzik Poličievsky poprvé popsal závislost uvolněné energie a zakřivení prostoru, byli jsme udiveni. Díky finanční podpoře z NASA jsme mohli začít brzy zkoušet, avšak měli jsme strach, abychom zde nevytvořili něco, co by se nám mohlo vymknout z rukou a způsobit opravdovou katastrofu. Proto…“

„Omlouvám se, že vás přerušuji, co jste měl na mysli tím ‚opravdovou katastrofu’?“

„Tím jsem měl na mysli vytvoření černé díry, časové smyčky, tunel do jiné reality či jiný jev, který byl zatím popsán jen teoreticky, taková věc se nedá zastavit ničím, co lidstvo zná.“

„Děkuji, pokračujte.“

„Proto jsme veškeré pokusy prováděli na oběžné dráze. Brzy jsme dosáhli prvních úspěchů, povedly se nám první prostorové skoky, dokonce i se zvířaty, a vše běhalo dobře. Rozhodli jsme se proto pro výrobu první ge¬nerace modulů vybavených systémem pro tyto skoky, zatím jen robotické, přece jen stále ještě hrozilo přílišné riziko.“

„Tím máte na mysli první generaci strojů na přenos těžebních materiálů k hranicím Sluneční soustavy a zpět?“

„Ano, tyto stroje mám na mysli. Tyto lodě byly ale příliš náročné na energii, proto jsme přišli s druhou generací, fungující na jednom ohromném skoku, který překoná i několik parseků.“

„Ano, o tom tady mám jen poznámku, jaký je tedy rozdíl mezi starou a novou generací?“

„Rozdíl nebyl nijak velký, první generace fungovala tak, že stroj využil několika krátkých skoků a dostal se poblíž dané souřadnice, nová generace funguje tak, že se udělá jeden mohutný skok, který přenese loď na vzdálenost stovek světelných let. Tento skok je přibližně dvěstě¬tisíckrát energeticky náročnější než u starší generace, ale donese nás až bilionkrát dál, navíc jsme eliminovali gravitační výchylky uvnitř lodě, a tak zde můžou cestovat i lidé.“

„Rozhodli jste se tedy tento typ vyzkoušet?“

„Nejdříve jsme jej samozřejmě zkoušeli na naprogramované lodi a výsledky byly opravdu uspokojivé, ale už jen testy byly tak náročné na dodávky energie, že museli kvůli nám pozastavit dodávky elektřiny na celé planetě vždy na několik hodin týdně.“

„Ano na ty výpadky si vzpomínám: ‚Dnes v noci bude vaše město, podle vyhlášky od¬pojeno od elektrické energie, bude docházet k inovacím rozvodné sítě. Tento stav je pouze dočasný, nemocnice a jiné důležité organizace zůstávají i nadále v provozu …‘ Nevěřil bych, že bude možné tyto rozsáhlé ‚výpadky‘ na¬organizovat téměř na celé planetě.“

„Proběhly dva úspěšné nepilotované testy, oba právě s naší oblíbenou a spolehlivou Qé sedmičkou, velikosti „Large“. Po dohodě s NASA a vrchním vedoucím projektu jsme se rozhodli pro první pilotovaný let jen k nedaleké hvězdě Rigel, to je nejjasnější hvězda souhvězdí Orion. Náš skok měl být dlouhý přibližně 420 světelných let, abychom se dostali jen do její blízkosti, dost daleko na to, aby nám nemohlo ublížit její záření, dost blízko na to, abychom ji využili na otočení lodi. Na oběžnou dráhu byla tedy vyvezena celá posádka včetně vedoucího projektu, ten chtěl být u toho. Do lodi byly naloženy, s ohledem na možné potíže, i rezervní nálože pro skoky.“

„Rozumím tomu tedy tak, že byly provedeny jen dva testy s novými vylepšeními a pak už jste letěli s plně naloženou lodí včetně 123členné posádky?“

„Ano.“

„Panebože. Jak jste mohl takhle nezod¬povědně…“

„Klid prosím, popište tedy princip vašich prostorových skoků.“

„V podstatě se jedná o uplatnění Poli¬čievského teorie v praxi. Nejdříve je nutno umístit někde daleko od hmotných těles antihmotnou nálož. Tato nálož musí být naprosto přesně vybroušena a naplněna antihmotou přesně na desítky atomů, hmoty i antihmoty. Poté se musí loď rozpohybovat na vysokou rychlost, čím vyšší, tím je menší riziko, že by se skok nezdařil.“

„Jaká byla vaše rychlost?“

„Blízká rychlosti světla, neměl tedy nastat žádný problém.“

„Vysvětlete nám tedy zbytek metody přesunu. Zohledněte váš poslední let.“

„Loď se tedy musí rozpohybovat, my jsme používali pro pohon kvarky, které mohou být vystřelovány z kvarkových trysek rychlostí až desítky milionů kilometrů za sekundu. Tím jsme dosáhli relativně rychle potřebné rychlosti. Když se loď přibližuje k náloži, musí být nálož přesně ve správný okamžik odpálena, exploze musí proběhnout dostatečně rychle. A právě na její síle závisí daný posun.“

„Jak vám exploze umožní prostorový skok?“

„Tohle vysvětlování je spíše pro vysoké fyziky, pokusím se vám to popsat jednoduše. Poli¬čievskeho teorie hovoří o vztazích vysokých energetických procesů a zakřivení prostoru. Je to podobné například černé díře, která tvoří, když se přes ni díváme, tzv. gravitační čočku. Hlavní rozdíl je v tom, že energetický proces je dočasný, a když je dostatečně impulsivní, může vytvořit gravitaci o několik řádů vyšší.“

„To ale stále nevysvětluje…“

„Dostanu se k tomu. Při této explozi dochází k tak silnému vychýlení prostoru, že se jeho dvě části dostávají pod horizont události, řádově na desetitisícinu sekundy se tyto dvě části prolnou, každá pochází z jiné části vesmíru. Když ale loď vlétne do jedné, vynoří se v druhé. Použití je pak už jednoduché, jen být ve správnou chvíli na správném místě.“

„Stále tomu úplně nerozumím.“

„Je to, jako bych vzal papír, z jednoho konce na druhý je to takovýhle kus, když ho přehnu, je to kousek, a kdyby to bylo možné, tak bych vlastně měl tyhle dva papíry v sobě navzájem, tak to je to, do čeho vlétáme. Když se oddělí, tak skončíme v druhé polovině. Pak už stačí jen zabrzdit tu ohromnou rychlost.“

„V čem byl tedy problém? Při prvním líčení jste tvrdil, že vám byla odříznuta část lodi prostorovou bublinou!“

„Naše rychlost byla dobrá a vše by bývalo proběhlo v pořádku, ale byla špatně vypočítána doba výbuchu. Loď musela letět dost daleko od výbušniny. Z důvodu vysoké rychlosti a větší vzdálenosti došlo k jevu, který popsal už Albert Einstein – na naší lodi běžel čas jinou rychlostí než na náloži, a navíc signál z lodi se taky nepřenese okamžitě, ale malý moment to trvá. Nakonec jsme tedy byli o kousek dál, než byl předpoklad. Šlo jen o několik desítek kilometrů a naše loď se nacházela v rozhraní prostorových kapes. Ta část lodi, která zůstala v blízkosti Země, byla naprosto zdeformována a roztavena obrovskou masou gama záření.“

„Ano, i s posádkou. Co na to říká tady bývalý spolupracovník pana Parkera John Steven?“

„Poslouchám pana Parkera a to, co říká, zní logicky. Všechno byly doposud jen spekulace o tom, co by se stalo, kdyby se loď nebo objekt dostaly na hranici prostorových kapes při jejich vracení. Tato fakta naše domněnky jenom potvrzují.“

„Myslíte si tedy, že pan Parker mluví pravdu?“

„Ano myslím si, že vše, co nám doposud řekl, je pravda.“

„Vraťme se tedy zpět k vám. Co jste udělal, když jste zjistil, co se stalo?“

„Udělal jsem jedinou možnou rozumnou věc, nechal jsem zavřít všechny vzduchotěsné dveře, abych eliminoval ztráty vzduchu, a tím ztráty na životech. Ovšem narušením lodi byl narušen i její gravitační štít, tvořený desítkami generátorů vně lodi. Takže jediní my dva, já a tady inženýr, jsme vyvázli bez těžších zranění. Hvězda nás brzy chytla do gra¬vitačního lasa a po necelém půlroce jsme se za přispění silného kvarkového pohonu kolem ní otočili a nabrali zpáteční kurz. Snažili jsme se zachránit co nejvíc členů posádky, ale většina byla mrtvá hned při incidentu. Zbytek krátce potom. Neměli jsme tam žádného lékaře, oba byli v okamžiku řezu v části odsouzené k záhubě.“

„ Můžete rozvést ten okamžik, kdy jste uzavíral hermetické dveře?“

„V tu chvíli jsem byl přítomen v řídicím centru, sám. Zbytek posádky byl pevně připoután ve svých sedadlech, aby při výpadku některého z generátorů stabilního gravitačního pole nebyl mrštěn přes celou loď nebo si nezlomil vaz tím trhnutím a podobně. Toto opatření selhalo. Tam jsem měl veškeré ovládání lodi na dosah ruky, většina přístrojů nebyla vyřazena z provozu, a tak jsem mohl rychle reagovat na vzniklou situaci.“

„Vás tedy šílená gravitace, ten obrovský otřes nezaskočil?“

„Řídicí centrum je ještě zvlášť ‚odgra¬vitováváno‘ aby citlivé mechanismy nepři¬šly k újmě během prudkých otřesů. Tento systém má relativně drahý provoz na antihmotu, ale právě díky němu jsme tady.“

„Pan Rybička s panem Türem se nenacházeli v řídicím centru?“

„Nevím, kde se nacházel pan Türe, ale určitě mimo řídicí centrum, ing. Rybička měl ohromné štěstí i smůlu. Téměř nic se mu nestalo. Trvalo ale několik minut, než se mi z řídicího centra povedlo doplnit tlak vzduchu do celé lodi a obnovit cirkulaci, kde to mělo smysl. Hodně vzduchu jsme ztratili, ale poškození bylo opravdu neuvěřitelně malé, neboť zůstala funkční téměř celá elektronika a rozvod vzduchu.“

„Nemyslím, že by bylo na této události něco obzvlášť šťastného. Jak probíhal návrat?“

„Před návratem jsem provedl veškeré výpočty nutné ke správnému načasování, aby se situace neopakovala, za úspěšný návrat ale vděčíme především zesnulému Jakobu Türemu.“

„V čem vám tak pomohl?“

„On se vyzná ve veškerých výpočtech, techniku jsme měli dobrou, ale já jsem pracoval v odlišném segmentu, a tak jsem byl rád, že mi pomohl, sám bych se domů asi nevrátil.“

„Neříkal jste, že pan Türe byl mimo řídicí centrum, způsobil si těžká zranění, ale přesto vám po půl roce pomáhá s výpočty. Není to trochu divné?“

„Lháři!“

„Ticho v soudní síni!“

„To vám hned vyjasním, pan Türe měl frakturu páteře, pomalu ochrnoval. Pan Rybička po své hodince strávené v malé místnosti bez výměny vzduchu dost zhloupl. Musel jsem se o něj starat jako o malé dítě a pan Türe mi nechtěl zůstat nic dlužen, a proto se mi, i přes kruté bolesti, vždy snažil alespoň trochu pomoct. V řídicím centru jsme se zařídili jako v malém bytě. A Jakob přes to všechno málem zemřel při zpáteční cestě, kdy se loď silně natřásala a nám v řídicím centru téměř došla antihmota.“

„Ano, záchranáři píší: Fraktura páteře, naru¬šená mícha. Subjekt umírá krátce po převozu do nemocnice při záchvatu kašle. Proč vám ale docházela antihmota, loď musela být jistě vybavena dost velkými zdroji?“

„To byla, ale většina se jí spálila právě při rozříznutí lodi, vnitřní vyrovnávání není stavěno na tak obrovské výchylky, zato je mnohem citlivější.“

„Vy sám se tedy necítíte být zodpovědný za svou posádku?“

„Moje chyba to nebyla a necítím se být vinen.“

„Čí tedy je to vina? Někdo udělal chybu? Někdo něco zanedbal? Někdo vám všem usiloval o životy“

„To si nemyslím, chyba byla právě na straně těch, co prováděli výpočty pro explozi. Zanedbali časovou prodlevu mezi vysláním signálu a jeho příjmem.“

„Ti všichni už zesnuli. Mám tu záznam z vašeho rozhovoru s mluvčím NASA. Prosím o spuštění záznamu.“

„ ‚Dobrý den.‘ ‚Dobrý.‘ ‚Už jste viděl předběžné testy?‘ ‚Neviděl.‘ ‚Tak tady jsou.‘ ‚No to vypadá slibně. Kolik jich ještě budete potřebovat?‘ ‚Žádný.‘ ‚Žádný? Člověče, dva testy a bez živého materiálu, vždyť vy nevíte, do čeho jdete!‘ ‚Vím. Vím to jistě.‘ ‚To od vás nemohu přijmout.‘ ‚Dobrá, co teď?‘ ‚Ne! Já nejsem vrah! Vy chcete poslat na smrt 123 lidí včetně sebe sama!? Proč to děláte?‘ ‚Každý si chce splnit svůj sen, vy ty lidi neznáte, může vám to být jedno, ne? No tak buďte rozumný a dohodneme se po dobrém. ‘ ‚Přijďte odpoledne do mé kanceláře a dobře se připravte, já jsem rozumný, hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere, že? Ale teď prosím opatrně…‘“

„To je prachsprostá lež, nikdy bych neposlal nikoho na smrt! Co bych z toho měl?“

„To já nevím, ale víte, co je zajímavé? Pana Cedrika Platona, mluvčího NASA, jsme již zatkli a ke všemu se přiznal. Další věcí, která stojí za zmínku, je, že ač fungovala veškerá elektronika, nejsou z vaší cesty žádné obrazové ani zvukové nahrávky, všude je šum a černá skřínka nehlásí žádný úplný oblet okolo silného gravitačního tělesa, zato hlásí, že jste byli pryč o půl roku déle, než mohlo mezi okamžikem odletu a příletu uplynout! A to není všechno, na lodi bylo celkem sedm náloží antihmoty pro skoky, a byly použity čtyři, ne jen dvě, o tom mluví i černá skřínka! Co mě ale zaráží nejvíc, nebylo nalezeno žádné další tělo ani jeho zbytky a loď přistála! Jste odsouzen na doživotní odnětí svobody za zabití 120 lidí, poškození jedné osoby z nedbalosti…“

„To mohu vysvětlit. Časová odchylka může být způsobena obrovskými rychlostmi, nálože jsem kontroloval a špatné vyřadil, loď ne¬přistála, tyto problémy zřejmě způsobilo rozsáhlé poškození lodi…“

„Mohu promluvit?“

„Ano, pane Johne Stievene?“

„To, co nám tady vykládá pan Parker, jsou pohádky. Časová odchylka se pohybuje v řádu několika sekund, nejvýše minut a navíc opačným směrem. Černá skřínka mluví jasně o použití čtyř, ne jen dvou náloží a k jakékoliv manipulaci jsou třeba speciální nástroje. Pokud loď přistála, o čemž pochybuji, kde tedy?“

„To by nám mohl vysvětlit zde přítomný pan Parker.“

„Tato loď přistála až na Zemi, cestou nebylo kde přistát.“

„Proč jste tedy podplácel pana Platona, aby- ste mohl pořádat tuto nebezpečnou cestu, proč jste nevyčkal.“

„Protože dvě jsou víc než jedna.“

„Co prosím?“

„Vše bylo připraveno a nebylo třeba dalších testů. Bylo třeba jít do akce. Podívat se do zrcadla“

„Ale to pořád nic nevysvětluje.“

„Právě že to vysvětluje vše.“

I přes podivné uspokojení pana Parkera po poslední větě, bylo rozhodnuto v jeho neprospěch. Ve vězení si moc neposeděl, brzy byl předán na žádost prezidenta do rukou vojáků, kteří jej odvedli neznámo kam, na čas se Viliam Parker prostě ztratil. Po několika měsících byl navrácen spravedlnosti jako zesinalý, pohublý, roztřesený a neschopný smysluplné věty. Do vězení už nebyl poslán, skončil v psychiatrické léčebně. Přes den kouká do zrcadla, vrhá vražedné pohledy a téměř nemluví. Když už něco řekne, stejně jsou to nesmysly. V noci špatně spí, zřídkakdy zůstává v posteli, spíše chodí po pokoji a mumlá modlitby s kledbami na Williama Parkera za zrcadlem. Když už ale usne, vykřikuje ze spaní:

„JÁ JSEM PRAVÝ WILLIAM PARKER!!!“