První, úvodní povídka z cyklu Výroční válka. Vypráví o hrstce vojáků ve fiktivním konfliktu, tzv. Výroční válce na území České republiky. V prvním příběhu má Tým 1 za úkol osvobodit rukojmí z rukou nepřátel.
přidáno 20.09.2009
hodnoceno 3
čteno 1360(7)
posláno 0
„Pohni trochu, už se v tom rejpeš víc jak deset minut!“
Panter začínal být netrpělivý. Čekání na cíl a oni dva sedí uprostřed cesty a Kojot se rýpe v zemi.
„Dělám co můžu. Klepou se mi hnáty,“ odvětil Kojot a zahrabal balíček C4 uprostřed cesty. Ještě naposledy prohrábl hlínu a zkontroloval rozbušku.
„Mám to. Padáme,“ houknul dopředu na Pantera, kterého už hlídkování omrzelo a otráveně čistil záhyby M4 rukavicí.
„To byla ale doba,“ houknul přes rameno a následně stiskl tlačíko na vysílačce, „Tady Panter, zásilka hotová!“
„Vlečete se jak slimáci, blbečci,“ vyhrabal se z vedlejšího křoví třetí voják „to by byla prdel, kdybyste to nestihli!“
„KDYBYSME to nestihli. Jestli to poděláme, bude to dost taky tvoje vina, Vlkodave,“ přihrabal se čtvrtý voják s odstřelovačkou, „a dávej pozor, kam míříš, ano?“ a odstrčil hlaveň Vlkodavova Steyru, která mu mířila do obličeje, když si Vlkodav klekl.
„Projdeme si plán,“ začal Vlkodav vážným tónem jako kdyby vysvětloval prvňáčkům obecnou teorii relativity.
„Dej už pokoj, plán jsme procházeli už stokrát. Kdybych se mohl rozčtvrtit, zvládnu tu akci sám,“ zahučel odstřelovač a otráveně si sednul vedle cesty do strouhy a opřel se o strom. Hezký les to byl. Samé listnáče, šustivé listí, které pravda nebylo zrovna dobrý předpoklad pro tajnou operaci a tahle cesta vinoucí se v serpentinách do kopce.
„Serem na plán. Čím chcete zabít čas? Mají tu být za půl hodiny. Jestřábe, padej na stanoviště, ať nás nepřekvapí, kdyby jeli brzo,“ houknul na odstřelovače Kojot, který zvedal svou pušku ze země, kam si jí položil, aby mu nepřekážela při pokládání trhaviny. Byl hodnostně nejvyšší ve skupině, i když v boji jim byly hodnosti fuk. Kdo měl nejlepší nápad, nebo naplánoval operaci, ten velel a udílel rozkazy. Tak se stávalo, že často velel Vlkodav, který sice neměl nejvyšší hodnost, ale vymýšlel plány operací, takže ho poslouchali všichni včetně Kojota.
„Teď jsem přišel,“ otráveně řekl Jestřáb a odešel nahoru do kopce na malou skalku, kde bylo jeho hlídkovací stanoviště.
„Tady je ale nuda,“ vzdychl Panter a začal oprašovat M4ku, což dělal vždycky když se nudil. Nudili se všichni. Vlkodav se natáhnul do listí a dal si pod hlavu kus ztrouchnivělého dřeva. Kojot si dal pod hlavu svou G36C, protože žádný kus ztrouchnivělého dřeva nenašel. Panter seděl na kraji cesty a myslel na svou manželku, co asi dělá, když on nasazuje krk někde v prdeli světa.
Minuty plynuly jedna za druhou rychlostí raněného mamuta. Měli by být napjatí, ostražití a netrpěliví. Ostražití vskutku byli. Napjatí a netrpěliví nikoliv. Po letech ve speciální jednotce je vzrušení před akcí opustilo. Už zbylo jen vzrušení při akci.

„Jestřáb volá zbytek jednotky! Spíte, hovada? Cíl přijíždí ze severovýchodu. Je na okraji lesa.“ ozval se odstřelovač do vysílačky a všichni sebou trhli. Panter se vytrhl ze vzpomínek, zvedl se ze sedu, rychlým pohybem hodil pušku na záda a rozběhl se přes cestu, v běhu se odrazil na kmen stromu, udělal dva vertikální kroky, chytl se větve a vyšplhal do koruny s mrštností kočky. Byl to taky jeden z důvodů, proč mu říkali Panter. Kojot popadl zbraň a běžel dvacet metrů podél cesty a lehl si za kámen vytahujíce odpalovač trhaviny. Kousek za sebou uslyšel Jestřába, který dosprintoval dolů ze skalky, aby mohl střílet. Vlkodav se přesunul na opačnou stranu cesty na stranu kde na stromě číhal Panter. Všichni čtyři tiskli zbraně pevně v rukou a snažili se ovládnout dech po rychlé změně pozic. Kdyby je tak viděl Generál, ten by jim dal válet se před bojem na místě, kde má za chvíli dojít ke střetu. Proto nejradši operovali sami, protože je nikdo nemohl nabonzovat, že před bojem v těhle situacích nehlídkují, ale leží a vyprávějí si sprosté vtipy.
Dechová cvičení zabírala. Už tam leželi klidní, hledící přes mířidla zbraní. Ozval se zvuk motoru. Po pár vteřinách se objevil džíp se čtyřmi ozbrojenci v kuklách a jedním vyklepaným člověkem s brýlemi. Už byli blízko. Když míjeli místo s trhavinou, Kojot odklopil na odpalovači kryt tlačítka pro odpal. A pak to začalo.
Jako první se ozval výbuch. Když byl džíp cca třicet metrů za trhavinou, Kojot odpálil nálož. Posádka džípu se vylekala a džíp zpomalil. V té chvíli Jestřáb stiskl spoušť. M14 EBR vypálila ránu, a střela ráže .308 prošla sklem džípu a zasáhla řidiče někam nad levé oko. Noha řidiče sjela z plynu a džíp zastavil. Ozbrojenci se ani nezmohli na reakci, protože v tu chvíli se za nimi zpoza kamene vynořil Vlkodav a poslal dvě rychlé mířené rány do zad muže sedícího vpravo vzadu. Hlava mu směšně poskočila vpřed a jeho tělo zavalilo muže v brýlích. Muž na místě spolujezdce zareagoval nejrychleji, vyskočil z džípu, nebo přesněji řečeno vypadl a svalil se vedle něj na zem. Převaloval se ze strany na stranu jak se snažil dostat zbraň do pohotovostní polohy, když ho Panter, který měl nejlepší výhled, přišpendlil k zemi dávkou. Poslední muž ve chvíli, kdy spolujezdec vypadl z vozu vytáhl pistoli, natáhl ji, postavil se, otočil se a namířil na Vlkodava stojícího za džípem. Ten udělal dva bleskové kroky doleva, čímž se sice celý odkryl, ale bleskově zaklekl a vpálil mu dávku do hrudi. Jakmile dozněly výstřely Panter seskočil ze stromu a zkontroloval, jestli jsou všichni mrtví. Když vyhodil z auta muže, který ležel na brýlatém, obrýlený na něho tváří plnou cizí krve pohlédl. Panter se jen usmál a mrkl na něho. Na obrýleného to nijak zvlášť nezapůsobilo. Spíš ho to vyděsilo ještě víc. K džípu dorazil zbytek jednotky. Vlkodav vyhodil mrtvého řidiče na zem a sedl si na jeho místo. Panter se usmál na obrýleného a vyhoupl se dozadu k němu. Kojot si sedl na místo spolujezdce a Jestřáb si sedl dozadu nalevo od obrýleného a otočil se proti směru jízdy, aby koukal dozadu, opřel si pušku o náhradní pneumatiku přidělanou na zadku džípu a džíp se rozjel. Vlkodav rychle vybíral zatáčky a tahal z džípu co se dalo. Lesní cesta připomínal čokoládu z celými ořechy, takže měli všichni pocit, že si asi překousnou jazyk. Ale jeli dál. Vlkodav řezal zatáčky a všichni mlčeli. Vyjeli z lesa na polní cestu a následně zabočili a jeli po okraji lesa, aby se vyhnuli nepřátelům, kteří mohli čekat u cesty.
Obrýlený muž si mezitím prohlížel tváře vojáků. Celý incident proběhl tak rychle, že si je ani moc prohlédnout nemohl. Začal litovat, že trochu víc nezná světové maskovací vzory, takže teď nevěděl, jaké národnosti jeho noví únosci jsou. Jen poznal, že se od těch ruských liší.
Prohlédl si tedy spíše osoby samotné. Všichni čtyři byli poměrně mladí, asi tak třicetiletí a moc na vojáky nevypadali. Řidič měl polodlouhé tmavě hnědé vlasy, které mu trochu spadaly do čela, úzký obličej a špičatou bradu. Víc z něho neviděl, řidič se díval stále vpřed. Po své levé ruce měl obrýlený odstřelovače. Seděl otočený zády po směru jízdy. Byl to celkem mohutný člověk, takže se na odstřelovače moc nehodil, ale očividně mu to šlo natolik, že se ještě nenechal zabít. Měl oválný obličej, odrostlé vlnité tmavě hnědé vlasy a několikadenní strniště. Po své pravé ruce měl brýlatý vojáka, který by se hodil spíš na obálku nějakého módního magazínu. Chlapík po jeho levici byl velmi pohledný, měl vlnité vlasy ostříhané na krátko, byl štíhlý a pořád se usmíval. Bez maskáčů by člověk řekl, že jede na dovolenou. Poslední ze čtveřice seděl na místě spolujezdce. Moc z něho neviděl, ale bylo poznat, že je to opravdu velký chlap s oválným obličejem a na hodně krátko ostříhané světlé vlasy. Člověk by ho tipnul spíš na vzpěrače než na vojáka. Dlouho si je všechny čtyři prohlížel. Nikdo nemluvil, protože při té krkolomné jízdě by si překousli jazyk.
Zanedlouho se zpět napojili na polní cestu.
„Who are you? What do you want from me?“ zeptal se zčistajasna obrýlený muž, u kterého po dlouhém boji se strachem převládlo odevzdání se osudu.
„Na nás můžete česky,“ ozval se Panter napravo od něj, což obrýleného naprosto vyvedlo z rovnováhy, až sebou trhl tak, že vrazil Jestřábovi loktem do ruky, až mu posunul pušku, což Jestřáb okomentoval několika peprnými výrazy, což obrýleného utvrdilo v tom, že jsou to Češi.
„Kdo jste?“ zeptal se více udiveně obrýlený.
„Vaši krajané,“ odpověděl řidič poeticky.
„A kdo přesně?“
„Ti, co vás přišli zachránit, pane Richtere. Vezeme vás zpátky domů,“ odpověděl muž po jeho pravici, „Jsme vojenská jednotka AČR jménem Lux in Tenebris. Mimo jiné i protiteroristická jednotka, proto jsme tady.“
Richter mlčel. Chtěl se zeptat na jména, ale nevěděl, jestli je nějak nenaštve. Jmenovky na uniformách měli sundané a žádné jiné indicie o jménech neměli.
„Jak se....“ začal Richter, ale muž na sedadle spolujezdce ho přerušil.
„Pantere, zavolej centrálu že ho máme, ať pošlou taxík“
„Jaký tax....“
„To neřešte,“ skočil mu do řeči ten, kdo byl adresován jako Panter a vytáhl ze spolujezdcova batohu radiostanici.
„Panter volá centrálu, ozvěte se,“ promluvil Panter do vysílačky.
„Opakuji, Panter volá centrálu,“ zopakoval.
„Máš to zapnutý?“ zachraptěl s ironií v hlase odstřelovač.
Panter se zasmál a odpověděl nadávkou, kterou do té doby Richter ještě neslyšel.
„Je to hluchý,“ prohlásil Panter.
„Dej to sem,“ řekl spolujezdec, otočil se a vzal mu radiostanici.
„Tady Kojot, slyšíte mě centrálo?“ promluvil do vysílačky spolujezdec.
Opět ticho, z vysílačky se neozval ani šum.
„Dej to sem, kurva. To se zas sešli dva techničtí experti, že?“ otočil se odstřelovač.
Kojot mu podal s přáním štěstí rádio. Odstřelovač zkontroloval všechna tlačítka, páčky a další serepetičky na radiostanici a zvedl sluchátko.
„Jestřáb centrále, opakuji Jestřáb centrále: Máme novináře. Požadujeme odvoz, dort.“ zamumlal do vysílačky a čekal. Nic se nestalo.
Řidič sundal nohu z plynu a zaklel.
„Dejte to sem, hlupáci,“ a otočil se k Jestřábovi, aby si od něho vzal rádio.
„To si děláš prdel, šlápni na to, stojíme uprostřed pole! Pak si to taky zkusíš, Vlkodave!“ štěkl na řidiče Kojot.
Řidič zařadil rychlost a opět se rozjel. Jakub Richter začal být nervózní.
„Něco je v nepořádku?“ zeptal se Pantera.
„Posralo se akorát rádio, to zvládneme. Tak jako tak nás mají vyzvednout,“ předběhl ho nabručený Jestřáb.
Morálka očividně poklesla. Kojot se tvářil otráveně, Panter se neusmíval, Jestřáb se tvářil čím dál naštvaněji a Vlkodav se sevřenými rty řezal zatáčky čím dál agresivněji. Plynuly dlouhé sekundy, kdy nepotkali živáčka. Všichni se pohodlněji uvelebili.
Po dalších pěti minutách si Richter na něco vzpomněl.
„Proč jste řekl „dort“ do vysílačky?“ zeptal se opatrně Jestřába, kterého špatná nálada ještě nepřešla. Panter ho předběhl.
„Na konci hlášení do vysílačky říkáme nějaké krátké slovo namísto „přepínám“, proto „přepínám“ je moc dlouhý.“
Jestřáb jen něco zahuhlal.
„Aha...“ řekl Richter snažíce se o co nejvíce chápavý tón, protože mu tenhle zlepšovák přišel naprosto zbytečný a neužitečný.
Dorazili na místo. Richter si to tedy jen domyslel, protože jinak nechápal co na té mýtině budou dělat. Všichni vystoupili a vyrazili k okraji lesa. Šli seskupení kolem něho, aby ho chránili. Ušli jen asi deset metrů, když se před nimi ve stínu lesa něco pohnulo.
Tenebrisáci zareagovali bleskově a sehraně. Vlkodav, Jestřáb i Kojot okamžitě zaklekli a mířili do křoví, zatímco Panter složil Richtera na zem a klekl mu pravým kolenem na hrudník. Panter se díval co je za nimi, ostatní tři mířili do křoví.
„Vylez, hajzle,“ houknul směrem ke křoví Kojot.
Ze stínu se vynořili dva kulometčíci v českých maskáčích. Oba byli přibližně stejně vysocí. Jeden byl o trochu oplácanější a zpod přílby, (kterou Tenebrisáci nenosili, protože je otravovala) mu vykukovaly dlouhé vlasy protkané blond melírem. Druhý byl šlachovitější, pružnější a štíhlejší a vlasy mu zpod helmy nevykukovaly. Tenebrisáci ale nesklonili zbraně.
„Kdo u všech čertů jste?“ zařval na ně Vlkodav.
„Kdo asi... Asi indiánský babičky, ne? Co na nás míříte, pitomci?“ houkl na ně ten, co mu vykukovaly dlouhé vlasy zpod helmy.
„Kdo sakra jste?“ zařval Kojot znovu.
„58. výsadkový prapor. Máme tu na vás čekat. A tohohle kripla si nevšímejte,“ řekl voják s kratšími vlasy a ukázal na svého dlouhovlasého druha.
„Tak vyplázněte heslo, hovada,“ zakřičel Jestřáb.
„Tento občan je docela slušný kripl,“ zakřičel zpátky ten s krátkými vlasy.
Tenebrisáci sklonili zbraně a vykročili ke kulometčíkům. Panter sbíral Richtera ze země a omlouval se mu, že je to standardní postup, a že se to dělat musí, zatímco si Richter masíroval svůj levý bok, na který dopadl, když byl sražen k zemi. Krátkovlasý kulometčík byl hodností praporčík a představil se jako Komár. Dlouhovlasého, který byl jeho podřízený představil jako Pavouka. Předešel jejich otázku a rovnou řekl, že pozice mají v nějaké zřícenině opodál. Rychlým krokem se přesunuli k ní. Cestou jim Komár vysvětlil, že ačkoli na ně původně měla čekat celá jednotka, jsou tu jen dva proto, že zbytek povolali o několik kilometrů dále bránit jistou kvótu, která byla pod ruským útokem. Zbyli tu jen dva.
Prošli hlavní branou s masivními dveřmi. Zřícenina byla stará skoro čtvercová tvrz někdy z poloviny středověku s přibližně čtyřmetrovými zdmi hustě porostlými mechem. Ve dvou rozích byly hlásky, ve zbývajících byly jen jakési kukaně. Celý hrad vypadal opravený, v hláskách bylo i celkem nové dřevěné schodiště, z čehož se dalo usoudit, že v dobách míru to byla zřejmě celkem frekventovaně navštěvovaná turistická atrakce. Stála na mírně vyvýšeném holém kopci, což z ní dělalo téměř dokonalé stanoviště. Hlavní nádvoří bylo dosti velké na to, aby na něm mohl přistát Black Hawk bez jakýchkoli problémů.
Poblíž brány stála malá bouda, kde v dobách cestovního ruchu zřejmě sídlila pokladna a vedle ní naprosto zbořený bufet, ve kterém, jak po bližším ohledání zjistili, nezbyl ani jeden párek. Kojot rozhodl, že do budky dají Richtera, aby zmateně nepobíhal po nádvoří, kdyby se začalo střílet. Richterovi se varianta umístění do budky zalíbila, neboť v budce byl i jakýsi gauč a rádio. Televize zde kdysi byla také, ale podle stavu zbytku boudy jí nejspíše Rusové ukradli tak jako pokladnu.
Všichni vojáci se shromáždili na nádvoří.
„Máte dálkovou vysílačku?“ zeptal se dvojice Vlkodav.
„Nemáme, náš radista odletěl s jednotkou, blbec. Klidně bych ho vyměnil za tohohle,“ prohlásil Komár a ukázal palcem na Pavouka.
„Takže vy se nemáte jak spojit s velitelstvím?“ otázal se nevěřícně Jestřáb.
„Ne. Rozkaz přišel tak narychlo, že náš poručík si neuvědomil, že nás tu nechá bez spojení. Byl úplně vyklepanej z toho, že jde bojovat,“ prohlásil Komár, „Vy jí snad nemáte?“
„Ovšem že jí máme. Ale je to hluchý,“ odpověděl mu Vlkodav.
„To jako že je rozbitá?“
„Zřejmě.“
„Jsme teda krapet v řiti.“
„Tak se připravíme, ne?“ vmísil se do rozhovoru Kojot.
Kojot rozdělil hlídky. Měly se střídat každou hodinu, a byly tříčlenné. Dva lidé na hláskách a jeden na hradbách mezi kukaněmi, aby dohromady tvořili rovnoramenný trojúhelník. Jako první dostal hlídku Jestřáb s Pavoukem a Panterem. Jestřáb a Pavouk vylezli na hlásky a Panter se na protilehlé hradbě uvelebil na lehátku, které našel v pozůstatcích bufetu. Kojot se podíval na hodinky. Bylo 15:43, 25. března 2010.

* * * * *

Učitel Pokorný přišel do třídy. Všichni žáci povstali v lavicích a po jeho kývnutí se opět posadili. Hloupý rakousko-uherský zvyk, pomyslel si. Dvě století po rozpadu Rakouska-Uherska by už ho klidně mohli zrušit. Došel ke katedře, sebral elektronickou tužku a poklepal na monitoru počítače na jména žáků, o kterých mu služba sdělila že jsou nepřítomní. Klikl na OK. Objevilo se okno „Chcete potvrdit zápis účasti hodiny dějepisu 25.3.2032?“ klikl na Ano a obrazovka načetla dnešní látku. Projektor nad hlavami žáků se rozběhl a promítal na dotykovou tabuli to, co bylo na obrazovce počítače. Objevil se velký nápis „Výroční válka“. Žáci zpozorněli. Jiří Pokorný si odkašlal.
„Tak, kdopak ví, kdy a čím začala tak zvaná Výroční válka?“ zeptal se nahlas žáků.
Žáci se po sobe různě podívali, někteří sevřeli hlavu v dlaních, jiní si mnuli bradu. Některá děvčata začala prohlížet přes dotykové obrazovky své staré poznámky z předchozích let.
„Stačí mi letopočet a hlavní důvod.“
Jeden žák zvedl ruku.
„Pavelka?“ vyzval učitel žáka.
Mladý hoch se postavil. Vysoký, štíhlý, atletický, plavovlasý a modrooký mladík, po kterém šílely všechny jeho spolužačky a vzdychaly po něm i další dívky z nižších ročníků se poškrábal na hlavě a opřel se o stůl.
„Výroční válka začala koncem roku 2008, kdy Česká republika odsouhlasila výstavbu amerického radaru na jejím území,“ vzpomínal mladý Pavelka.
„Správně,“ řekl Pokorný, „a nemusíte si stoupat, Pavelka, když mluvíte.“
Hoch se posadil. Žačky okolo něj od něho odtrhly oči a upnuly zrak zpět na učitele.
„Takže tak zvaná Výroční válka začala koncem roku 2008, kdy byl vystavěn na území ČR radar a na území Polska raketová základna. Rusko opakovaně adresovalo své hrozby směrem k nám i USA až nakonec podniklo úder. Dvacátého čtvrtého října 2008 vstoupila ruská vojska spolu s dalšími spojenci z Evropy jako třeba Rumunska, Ukrajiny, a států bývalého SSSR na území ČR a Polska. Válka trvala do...?“ přerušil výklad otázkou.
Pavelka se opět přihlásil. Učitel ho vyzval kývnutím. Mladík se tentokrát nepostavil.
„Do roku 2011, kdy byly ruské síly vytlačeny za naše hranice a byly donuceny Koalicí podepsat pakt o neútočení,“ odpověděl hoch.
„Správně,“ kývl učitel a zadíval se hochu do tváře, „váš otec bojoval ve Výroční válce, že?“
„Ano,“ kývl hoch a podíval se na dívku vedle sebe.
„Váš otec také, Štádlerová?“ otázal se učitel.
„Ano. Dokonce ve stejné jednotce s jeho otcem,“ odpověděla blonďatá kráska po Pavelkově pravici.
„Skutečně? To je ale náhoda,“ zakroutil hlavou učitel a poškrábal si pleš.
„Můj táta s nima byl taky v jednotce,“ zvedl ruku dlouhovlasý mladík ze zadní řady.
Třída se zasmála. Učitel se nezasmál.
„Jinou reakci bych od vás ani nečekal, Fiedlere,“ řekl otráveně.
„Ne, fakt! Nekecám!“ bránil se Fiedler, „Že jo, Honzo?“ otočil se k mladému Pavelkovi.
„Opravdu je to tak, pane učiteli,“ kýval hlavou Pavelka.
„Skutečně…“ řekl s úšklebkem učitel, „Je tady ještě někdo, jehož rodič bojoval ve stejné jednotce?“ zeptal se se zdviženým obočím.
„Ještě ...“ začal Fiedler.
Učitel ho přerušil a rozhodl se to dále nerozebírat.
„Takže vaši otcové určitě bojovali v bitvě o Havlíčkův Brod 8. ledna 2009, kde bojovaly spojené armády Polska, ČR, Slovenska a Německa proti Rusku a jejich spojencům. Spojené státy se do války příliš nezapojily. Kdo mi řekne proč?“
Pavelka opět zvedl ruku.
„Dáme tentokrát šanci někomu jinému,“ řekl učitel a rozhlédl se po třídě.
„Vicherová?“ vyzval dívku z přední lavice, která se hlásila.
„Protože v tu dobu byla stále armáda USA v Iráku a Afghánistánu a bojovala nákladný konflikt ve střední Africe, takže Kongres nedovolil prezidentu Shakesovi, aby vyslal do Evropy větší armádní skupinu.“ odpověděla Straková a zakryla rukou obrazovku ve stole, odkud si to přečetla.
„Velmi správně vyhledáno, Vicherová,“ odpověděl učitel a žákyně zrudla jako rak.
„To byla záležitost až roku 2009. Teď se podíváme podrobněji na to co předcházelo Výroční válce….“ zarazil se učitel, když jeden z žáků zvedl ruku, „Ano, Svižný?“
„Pane učiteli, proč se ta válka jmenuje Výroční, když nebyla spojena s žádným výročím, ale s radarem. Neměla by to být Radarová válka?“ zeptal se zrzavý hoch a popotáhl nosem.
„Dobrá otázka, Svižný. Chce někdo odpovědět?“ optal se žáků.
Nikdo se nepřihlásil.
„Dobrá tedy. Máte pravdu, že Výroční válka jako taková nebyla spojena s žádným výročím. Tento název vymyslel….. teď už si nevzpomínám kdo, protože začala čtyřicet let po roce 1968, co vojska Varšavské smlouvy zahájila okupaci Československa. Bylo to „Výročí“ okupace Ruskem, když nás Rusové začali okupovat znovu. Je to jeden z mála úkazů humoru ve světovém válečnictví. Ale máte pravdu, že správně je to Radarová válka. Tak ji také nazývají všechny ostatní národy. Výroční ji nazýváme pouze my a Slováci….. Kde jsem to přestal?“ zeptal se.
„U toho, co předcházelo Výroční válce.“ Ozval se Fiedler zezadu a odhrábl si vlasy z čela.
„Pravda,“ řekl učitel a pustil na počítači prezentaci.
Otočil se a poškrábal se na pleši. Trojka dětí otců vojáků seděli netrpělivě.
„Takže, koncem roku 2008 se česká vláda…….“

* * * * *

Bylo osm hodin večer. Tma jako v pytli. Po páté výměně stráží Kojot rozhodl, že hlídky budou střídat po dvou hodinách, místo po jedné. Zrovna hlídala druhá trojice, Panter, Pavouk a Jestřáb seděli u Richtera v budce a v přestávkách kdy Pavouk nevyprávěl různě nechutné historky poslouhali rádio. Válka se zatím nijak nevyvíjela. Na několika místech republiky začala česká ofenziva. Tu, která zapříčinila jejich zdržení buď nezmínili, nebo jen prostě jméno toho místa nepoznali. Hlásili velké ztráty na ruské straně.
V deset hodin se z hlídky vrátil Kojot s Vlkodavem, Komár se šel vymočit z hradeb. Žádné přístroje nočního vidění neměli, takže hlídky byly ještě o něco víc vyčerpávající, protože museli jen poslouchat. Jako protiklad poměrně slunečnému dnu, kdy nebyl na obloze ani mráček, byla tma jako v ranci, protože měsíc byl neustále za mraky. Kojot si sedl na zem vedle prodejního okénka a Vlkodav si sedl naproti němu a dveřím. Panter odešel na hradby hned jak přišli, Pavoukovi se někam zakutálela jeho poslední tyčinka z celkových osmi, které zkonzumoval za dobu co hlídali tvrz a Jestřáb si rozespale oblékal vestu. Richter nalezl nějakou deku a podřimoval na gauči. Kojot inspirován Pavoukem začal prohrabovat batoh a vestu jestli nemá nějaké jídlo, zatímco Vlkodav na něho hladově koukal. Komár dorazil až za nějakou chvíli, utrousil něco o debilních vojenských kalhotách a vyhodil Pavouka z boudy, protože ten tam ještě stále hledal tyčinku a pak se posadil. Měli čas do půlnoci, než půjdou zase hlídat. Kojot chvilku poslouchal vysílačku, ale bylo ticho. Zřejmě to dopadlo tak, jako na každé hlídce: Panter seděl zamyšlený a Jestřáb spal. Pavouka moc neznal, ale tipnul by si podle toho, jak se mu jevil, že buď něco jí nebo masturbuje. Po chvilce usnul.
Vzbudil ho až deset minut po půlnoci Jestřáb, když rozespale narazil do futer od dveří budky. Kojot si protřel oči a podíval se na Vlkodava jak se protahuje. Komár byl čilý, jako kdyby ani nespal. Možná že nespal. Vlkodav už se taky postavil a pomohl Kojotovi na nohy. Prošli dveřmi ven a do plic nasáli vlhký a studený vzduch. Odešli na svá stanoviště. Další hlídka začala.
Ve dvě se vrátili. Pavouka s Jestřábem nemohli vzbudit, Panter byl na nohou hned. Vyšli ven. Pavouk se jen tak potácel, Jestřába studený noční vzduch a opakované plácnutí do čela když se pokusil na oči si posunout neexistující brýle nočního vidění, probudilo. Další hlídka. Od dvou do čtyř.
Další předání hlídky proběhlo bez incidentů. O čtvrté hodině vyšel z budky mírně rozespalý Kojot, více rozespalý Vlkodav a opět naprosto čilý Komár. Další hlídka.
První tým se uložil ke spánku. Panterovi se najednou vůbec spát nechtělo. Jen seděl a koukal z okna, kde stejně nic neviděl, protože mířilo na nádvoří. Když si poposedl, zjistil že už tak sedí hodinu. Už bylo pět a svítalo. V tom se ozvalo zapraskání vysílačky.
„Kolibřík volá Pásovce, opakuji, Kolibří volá Pásovce: Kde jste, letíme pro vás,“ řekl mladý hlas z vysílačky.
„Tady přesunutá jednotka Pásovec. Dali jste si na čas. Jsme v tvrzi severně od smluvené pozice.“ promluvil hlasitě do vysílačky Panter a vzbudil všechny vevnitř budky.
„Rozumím. Přilétáme ze západu. 10 minut. Kolibřík konec,“ řekl energicky pilot a ukončil spojení.
„Chlapi, vstávat. Za 10 minut přilítá vrtulník!“ zakřičel do osobní vysílačky.
Ozvalo se z ní několik nevrlých zamručení.
A skutečně. Za 10 minut zaslechli dunění vrtulníku. Kojot vytáhl z batohu infračervený vysílač a hodil ho doprostřed nádvoří. Proti již dosti světlé obloze zahlédli černý Black Hawk s českými výsostnými znaky. Po chvilce přistál. Komár s Pavoukem zalezli za rotační kulomety a zbytek jednotky s Richterem se naskládali na zbytek sedadel a na zem. Kývli pilotovi a Black Hawk se se zaduněním vznesl a se sluncem v zádech odletěl na západ.

ikonka sbírka Ze sbírky: Výroční válka

přidáno 19.08.2013 - 17:00
Je to velkolepoučké a muselo to jistě dát práci. Ta vloženina se školou tam sedla tuze vkusmě a dala tomu další rozměr. Jen nevím, zda by tato válka opravdu mohla vypuknout.
Jinak ještě že tu nemáme ten z.......j radar.
přidáno 07.03.2011 - 16:35
Já jsem nadšen. Opravdu velice povedené. Příběh dobře vymyšlený a část s učitelem se mi líbila, i kdyby byla okopírovaná do posledního slova. Jen v "první" části je to trochu zmatené. Obrýlený, obrýlený... Moc se tam neorijentuji, ale i tak opravdu výborné. A místo obrýleného bych třeba sem tam použil brejloun, ale jak říkám, to už jsou detaily.
přidáno 30.08.2010 - 21:33
No, nějak neví, proč tady není můj komentář, ale budiž. Napíšu to zase.
Je to pěkný fiktivní příběh. Trochu mi to připomíná Hvězdnou pěchotu zvláště pan učitel, ale podobnost náhodná. Líbilo.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Rutina : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Flákači

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku