První linie je proražena. Poručík Wulfstein se však dostává do potíží s nadřízeným, když nechá zastavit probíhající útok na druhou obrannou linii. Do bojů se zapojuje i ruská pěší jednotka, v jejíchž řadách bojuje i vojín Bondarov. Nově tedy i z ruského pohledu. Prosím, piště,komentujte hodnoťte, budete-li chtít. Díky Autor
přidáno 08.09.2009
hodnoceno 2
čteno 1244(9)
posláno 0
PORUČÍK PRAPORU ÚTOČNÝCH DĚL

ÚTOK SE NESMÍ ZASTAVIT!

Obrněná kolona dojela pod ochranu menší terénní nerovnosti, která dokázala pásáky skrýt před odvetnou palbou ruského frontového dělostřelectva a řvoucích "Kaťuší".
Pěšáci procházeli poměrně vysokou travou a svoje těžké zbraně táhli na ramenou. Kolem doutnaly krátery, stály hořící vraky a povalovaly se kusy, jenž odlétly ze zničené techniky. Vdálce hořela nějaká zemědělská usedlost. Travinami se táhly vyjeté koleje, které těžká technika vyjezdila křížem krážem přes malé údolí. Praskot požárů, hučení plamenů a výbuchy doléhaly až sem. První obranná linie byla během několika hodin proražena na několika místech a úplně smetena.
Okolí bouřilo. Vypadalo to, jakoby celá oblast stála pod permanentní bouřkou. Ale na nebi bylo jen málo obláčků. Není to bouřka-dělostřelectvo, kanóny tanků a letecké pumy hrají svoji píseň. Píseň smrti...
Polední slunce stálo vysoko na obloze a žár se opíral do pancéřů tanků, polopásových vozidel, stíhačů tanků a čety samohybných houfnic. Nikde ani kousek stínu, možná tak za vozidly, kam slunce nesvítilo. Pěšáci si posedali na mez polní cesty, jenž končila v Michajlovce. Pili ze svých lahví a kouřili cigarety.
Poručík Heinrich Wulf otevřel poklop svého StuGu. Se zapraštěním padl na vrchní pancíř vozidla. Vylezl ven a obhlédl svoji jednotku. Z nějakých sedmdesáti vozidel, co jich šlo do útoku, jich zůstalo nějakých čtyřicet osm... Vystoupil z vozu a pomalu kráčel kolem obrněných vozidel a tanků. Hledal muže ze své roty. Minul skupinu pěšáků a zastavil se u StuGu s číslem 369. V motoru se tam hrabal nějaký svobodník.
"Svobodníku, kde je četař Graf?" voják pustil francouzský klíč, narovnal se a seskočil z vozidla. Zasalutoval a řekl:
"Padl, pane poručíku,"
"Šikovatel Hans, nebo štábní šikovatel Fleischmann?" svobodník mávl rukou k několika dýmajícím zkrouceným vrakům, které stály kus od několika vypálených T-34. Jeden ze skupiny zničených P-IV spočíval pravým pásem v ruině protitankové pevnůstky. Ještě na něm šlo rozpoznat číslo 201 na pravé straně věže. Hlaveň měl stočenou k zemi a ožehlou od plamene, který šlehal z poklopu řidiče.
"Oba mrtví, pane poručíku. Támhle," poručík přikývl. Zkousl rty a pomalu odcházel ke svému velitelskému vozidlu. Ztráty byly větší, než by čekal. Během jediného útoku, při němž sice prorazili první linii, ztratil většinu svých zkušených velitelů čet. Ohlédl se. Za ním doutnala proražená line. Ležela celá v troskách. Celá! Všude se válely ohořelé kusy, stály dýmající vraky nákladních aut, tanků a obrněných vozidel. Ze země trčely kusy klád, jenž kdysi tvořily výdřevu zákopů. Z rozstřílených velitelských stanovišť stoupaly proužky dýmu. Tu a tam ležela mrtvola německého, či sovětského pěšáka...
"Pane poručíku, volají vás ze štábu," zavolal na něj jeden svobodník od jeho vozidla. Poručík Heinrich Wulfstein si strčil ruce do kapes a pomalu se vydal k zaparkovanému samohybu. Svobodník se mezitím dřepl na korbu a podával mu sluchátka. Wulfstein si je nasadil.
Na druhé straně krákal nějaký histerický podplukovník Milchbach, proč prý "útok proboha stojí a jakto, že ta vesnice ještě není v našich rukou!" poručík si sedl na pás a poslouchal, až se ten histerik vybouří. Zapálil si cigaretu a pokrčil nohu. Zapřel ji o vodící kolo na předku vozidla a vypustil kouř.
"Čekal jsem na posily, pane. Dorazila posilová jednotka. Před námi je druhá sovětská linie, těsně před vesnicí. Potřebujeme dělostřeleckou podporu! Bez ní není možné prorazit"
"Podporu! Podporu! Všichni potřebují podporu. Poručíku, jestli ta vesnice nebude do večera naše, poženu vás před vojenský soud! Tohle je totiž sabotáž. Rozkaz zněl: nezastavovat útok! A co jste udělal? Svoje tanky jste nechal stát! Takže máte teď jedinou možnost. Okamžitě, ale OKAMŽITĚ vyrazot do útoku se vším co máte, prorazit linie kolem té zatracené vsi a obsadit ji. A Bůh i ďábel vám pomáhej, jestli tam do večera nebudete!!" burácel na druhém konci do vysílačky histerický podplukovník. Poručík jen smutně koukal na hořící kostel, jehož baňatá věžička se právě zřítila do praskajících plamenů. Odkašlal si a chtěl promluvit. Vysílačka už však byla hluchá.
"Nasedat! Natočit motory a vpřed! Pěšáci na tanky a samohyby, jdeme do útoku! Konec pauzy! Vpřed!" řval poručík z otevřeného poklopu svého vozidla. Zabouchl jej a sklouzl na své velitelské sedadlo. Nechtěl už nic slyšet. Něchtěl už nic vidět. Jen být, pro všechno na světě, v té vesnici. Pak už je jedno, co s ním bude...

Zatímco poručík Heinrich Wulfstein řadil svoji jednotku do útoku a první tanky najížděly do formace, jedním ze spojovacích zákopů ve druhé linii běželo střelecké družstvo Rudé armády na svoji pozici. Vykopli je, doslova je vykopali z dlouhého vlaku ověšeného rudými vlajkami a hnali je na pozice. Pod dozorem NKVD, psů a vojáků se samopaly je hnaly jako dobytek na porážku...
Dvacítka vojáků táhla na zádech svoje zbraně. Potili se k smrti. Jejich khaki uniformy nesly na zádech temné skrvny, pot jim stékal zpod lodiček a po spáncích se valil v potůčcích po krku a stékal za uniformu. Jejich bagančata dusala po udupané hlíně na dně zákopu. Z zády jim hořela Michajlovka.
Jejich velitel, seržant Vasilij Ivanovič Petrenko, je poháněl neustále kupředu. Ten chlap si snad v životě neodpočine. Na prsou měl připnutý Řád rudého praporu, který získal za vyřazení tří německých tanků. Svoje muže doslova nutil potit krev. Kdo námahou upadl, toho seržant Petrenko vzal a mrštil jím dopředu.
Sergej Bondarov, řadoví vojín-střelec, se posadil na hliněný výstupek, kousek od střeleckého okopu s kulometem. U maxima seděla jeho dvojčlenná osádka a popíjela vodku ze svých hliníkových polních lahví. Opilost u vojáků začínala dosahovat spodní hranice. Kus odsud byl vstup do podzemního velitelského stanoviště, kde neustále řinčely polní telefony.
"Pozor!" velel Petrenko. Dvacetihlavá řada se postavila do pozoru. Petrenko si nasadil svoji čapku s rudou hvězdou nad čelem. Přehlédl vojáky a setřel si pot z čela. Rukáv jeho gymnasťorky se mu umokřil. Utřel si prach z čela dlaní ruky do kalhot a uplivl si. Zapálil si machorku a strčil si oslintaný kus novin s proužky tabáku mezi rty.
"Soudruzi, naše pozice je klíčovým bodem obrany v tomto sektoru! Fašistická bestie se přes nás nesmí dostat! My však neustoupíme ani o krok zpět a budeme bránit naše pozice do posledního muže! Přesně jak řekl náš veliký soudruh Stalin. Ani krok zpět!" vojáci udělali vlevo vbok a odpochodovali do svých zákopů.
Bondarov si vlezl do jedné zatáčky v zákopu. Opřel pušku o sloup výdřevy a spočítal si náboje. Třicet kusů. To je celkem šest nábojů do jeho pušky. To snad bude stačit. S obavami se díval po krajině. Za tou terénní vlniu už burácely nepřátelské obrněnce.
Všude se k nebi nesl dým, plameny, vyrvaná hlína spočívala na hromadách kolem. Celý sektor fronty, kam až oko dohlédlo, tam se bojovalo. Na obzoru hořelo nejaké město a na obloze kroužily fašistické bombardéry. Jen se neboj, fašisto! My, rudoarmějci, si pro tebe do tvého doupěte dojdeme, pomyslel si Bondarov. Zahrozil jim pěstí.
"Vstavaj strana ogromnaja, vstavaj na směrtnyj boj," broukal si vedle něj desátník Pavel Stěpanov.
"Dneska kopnem fašistu do řitě, uvidíš Serjožo," usmál se. Lokl si vody ze své polní láhve a usadil se v zákopu. Přejel rukou pažbu své SVT-40 a položil si pušku do klína. Vzduch těžkl. Vojáci cítili, že za několik okamžiků dojde k další apokalyptické dělové přípravě, za niž by se nemuselo stydět ani jejich vlastní frontové dělostřelectvo.
Za okamžik to začalo! Všuda padalo z nebe olovo, explodovaly dělostřelecké granáty a celý sektor zase duněl. Zákopy byly každou minutou zasypávány stovkami a stovkami kilogramů zeminy. Německé tanky se pomalu dávaly zase do pohybu a celá ta ocelová lavina se posunovala směrem k zákopům jednotky seržanta Petrenka. Za tanky postupoval početný houfec pěchoty. Rachotily kulomety, práskaly pušky a burácelo dělostřelectvo na obou stranách.
Bondarov se krčil ve svém krytu pod bíndou dřevěnou deskou, zatímco kolem padala olověna smrt. Viděl, jak jedno z polních děl bylo rozsekáno na mraky přímým zásahem z německého P-IV, který se velkou rychlostí hnal přes spojovací zákop. V tom okamžiku dostal zásah z protitankového kanónu a zůstal stát. Z poklopů se valil šedivý dým. Vzňala se munice a vybuchla.
Rudoarmějec se chopil pušky, natáhl závěr a vypálil první ránu po německých pěšácích za tanky. Voják se s výkřikem složil k zemi. Další vojáci následovali jeho příkladu a brzy celým úsekem práskaly výstřely. Kolem práskaly výbuchy, přes bojiště se hnal příkrov dýmu. Ruští pěšáci pod nesmírným tlakem pěchoty i útočících tanků však neustoupili ani o centimetr.
"Bondarov! Ke kanónu! Nabíječe zabili!" vykřikl Petrenko se samopalem v ruce a naznačoval mu směr. Bondarov přikývl, nasadil si na svoji lodičku železnou přilbu a utíkal úzkým omláceným zákopem přes jeden z bunkrů, který překypoval horečnou činností. Velitelé stáli kolem stolu s mapami, telefonisté měli co dělat, aby včas spojili všechny hovory ze stanovišť v přední bojové linie se štábem v zápolí. Proběhl tímto bunkrem a ocitl se na hořící planině. Kus odsud hořel zničený sovětský tank, ležely tu doutnající krátery a zničený bunkr. V jeho okolí leželo několik mrtvých těl.
V předklonu proběhl kolem té příšerné scény a našel kapitána Kozloviče. Dvojice po nápravy do země zakopaných protitankových kanónů čekala na svůj smrtící příděl střeliva, který sem v bednách přinášeli zásobovači. Dvojice vyděšených mladíků v propocených jednoduchých gymnasťorkách praštila s bednou munice k vykopanému malému skladišti.
"Tak soudruzi, ještě dvě! Ještě dve bedny a je to!" plácl oba vyděšené mladíky po ramenou kapitán Kozlovič. Za nedlouho byli zase pryč.
Započal hlavní útok. Tanky se valily vpřed, drtily veškerý odpor v předních pozicí a pálily ze svých smrtonosných zbraní. Kapitán skočil za první kanón, Bondarov do něj vložil náboj a zavřel závěr.
"Za matičku Rus, pal!" vykřikl kapitán a trhl za spoušť. Oba dva ZiSy vypálily. Střely zasáhly jeden ze samohybných kanónů a vozidlo vylétlo do vzduchu.


Wulfsteinův StuG se hnal přímo proti kulometnému hnízdu. Vozidlo se otřásalo, uvnitř nebylo díky řvoucímu motoru slyšet vlastního slova. Rozmetal hnízdo jediným zásahem granátu svého kanónu. Hlína a kusy klád vylétly do vzduchu. Joseph Schwarz, poručíkův řidič, najednou přidupl brzdu a celé vozidlo poklouzalo několik metrů po pásech. Vyoralo přitom za sebou slušnou brázdu.
"Co děláš, sakra?" vykřikl nahněvaně Martin Gross. Praštil se loktem o závěr kanónu a třel si zraněnou paži.
"Pane poručík, támhle. Ivan tam má celej bunkr. Mám dojem, že ho krejou dva kanóny!" Wulfstein se podíval tím směrem, ale místo pochvaly, kterou Schwarz očekával, jej pořádně seřval:
"Co to sakra děláte, Schwarzi!? To chcete, aby nás rozmetali na hadry? Jeďte proboha!" Schwarz něco zavrčel a sešlápl plyn. Motor zařval a vozidlo vyrazilo vpřed.
Ruské tanky a pěchota zahájila mocný protiútok v oblasti Michajlovky s cílem odrazit postupující německé síly a rozdrtit je. Granáty vybuchovaly v zemi s nepřerušovaným burácením. Celý ten hukot se slil v jeden příšerný dunící, burácející vír. Na jedné terénní vlně se objevila šestice T-34. Před nimi vybuchovaly hejzíry dělostřelecké podpory, jimiž se je snažili dělostřelci zastavit. Tanky jejich přehradnou palbou však jen projely a hnaly se vpřed.
Jeden z německých P-IV se zastavil, otočil věží a prásk! Střela zasáhla pojíždějící ruský tank do pásů. Výbuch je roztrhal na kousky a obluda zůstala stát-jako terč pro ostatní německá vozidla.
"Druhá a třetí četa, vyražte vpřed, objeďte ten pitomej kopec a zaútočte na vesnici! Hned! Všichni ostatní, vpřed!" vykřikl poručík. Představa polního soudu a jisté kulky, nebo "jen" trestního praporu jej nutila vydávat rozkazy, kteér by v životě nevydal. Tušil, že za tím kopcem jsou neporušená minová pole a protitankové pozice. Ale co měl dělat... vesnice padnout musela.
Ocelová bouře se hnala dál, drtila zákopy, rozjížděla úkryty mužstva a hnala před sebou vyděšené prchající ruské pěšáky. Radista Klinge naládoval do závěru kanónu další náboj a oči měl přilepené k průzoru vedle kanónu. StuG se hnal přímo na nějaký zemní bunkr, z něhož vybíhala čtveřice mužů v hnědých uniformách s brigadýrkami na hlavě. Musí to být nějaké velitelství, nebo co. Takovejch hlavounů.
"Podívej, Martine, přímo před náma," klepl střelce do ramene. Přikývl na srozuměnou, že vidí. Sklonil trochu hlaveň a zatáhl za spoušť. Kanón vyšlehl a zpod vozidla a kolem něj vylétl mohutný oblak prachu a dýmu. Plyny vzniklé z výstřelů a vítr jej hnal vpřed, takže hned neviděli, co výbuch způsobil. Soudě ale podle toho, jak StuG nadskakoval a třásl se, teď museli přímo projíždět po tom, co z bunkru zbylo.
Jeden z granát od ruskégo tanku vybuchl v bezprostřední blízkosti Wulfsteinova vozidla. Do boku udeřily tisíce kamínků, hlíny střepin a třísek. Kdyby se jim to stalo jako pěšákům na otevřeném place, byli by už dozajista všichni mrtví...
"Odkud to bylo?" vyštěkl poručík.
"Někde támhle od té stráně!" vykřikl Schwarz a otočil vozidlo do směru, odkud přišla smrtící střela. Ze strmého kopečka právě sjížděl jeden T-34. Hnal se takovou rychlostí, že mu od pásů odlétaly celé drny a za sebou zvedal prach. Jeho výhružná vě se otočilo a temné ústí děla zelo přímo na pomalu pojíždějící StuG IV.
"Zaměřte ho. Zaměřte ho!" vykřikl poručík nakonec, až mu hlas přeskočil. Na čele mu vyrazil studený pot. Křečovitě sevřel opocené pogumované držadlo pod velitelským průzorem a pozoroval stupnici zaměřovače. Černé body se sunuly pomalu do poloviny předního pancíře tanku, dokud se nezastavily na slabém místě tohoto tanku-na kolejnici obepínající věž.
"PAL!" vykřikl. Ostrý záblesk, hlasité prásknutí a StuG na chvilku zmizel v oblaku dýmu a náhle zvířeného prachu. Vnikal dovnitř a nutil posádku ke kašli. Wulfstein si otřel slzící oči a prohlédl průzorem ven. Těžká ocelová věž ruského tanku ležela utržená opodál, samotný vrak se zastvil kus od místa, kde výbuchem sežehl trávu. Z místa po vytržené věži se kouřilo...

Petrenko dalekohledem sledoval, jak nějaký německý StuG zlikvidoval útočící tank. Rozhlédl se po dělostřelbou rozryté pozici. Přežilo jich málo. Kapitán Kozlovič byl zabit, jeho dva kanóny ležely rozmláceny po okolí, polovina jeho oddílu byla mrtvá a zbylo jich jen pár.
Do díry se připlazil zahlušený Bondarov. Svoji pušku hodil na dno a zkutálel so po stěné dolů. Zhluboka oddechoval, naříkal a slzel. Jeho šílenství přehlušila osmička valících se SU-85, která překonala terénní nerovnost a jako železná zeď se valila dolů. Klestila si cestu mezi zákopy, okopy a přejížděla přes trychtýře od granátů. V zvířeném prachu mizela ruská zmasakrovaná rota. Jakmile tanky byly dostatečně blízko pálícím německým obrněncům, jejichž špatně zacílené granáty vybuchovaly v rozvrácených ruských pozicích kolem Michajlovky.
"Kdo z důstojníků zůstal na živu?" zaburácel seržant Petrenko do děr a zničených okopů. Nikdo se však neozýval, jen sénání raněných a těch, kteří neměli k smrti daleko.
"Podle mého rozkazu! Za tanky se zařadit!" při tom se zapřel nohou o okraj kráteru, zvedl samopal nad hlavu a nasadil si přilbu. Kolem se přehnala ta obrněná hrůza. Pásy samohybů řinčely, mlátily o zem a drtily ji. Cokoli jim přišlo do cesty, bylo bez milosti smeteno.
Petrenko natáhl závěr samopalu a hodil si řemen přes rameno:
"Za vlast! Vpřeed! Hurááá!" vyběhl z okopu jako první, následován zhruba třemi desítkami rudoarmějců. Oddíl se hnal proti sevřené řadě německých obrněnců, jenž se zaměřily na přicházející nebezpečí. Do toho se přidaly zbraně pěšáků. Petrenko sebou třískl na zem, natáhl závěr pušky a stiskl spoušť. Jeden německý desátník se s výkřikem zhroutil k zemi.
Za zády jim hořela vesnice. Rusové věděli, jak je pro útočníky ta výšina nad ní důležitá. Ale bez vesnice, kudy vedla přístupová cesta, jim bude k ničemu. Budou ji bránit do posledního muže a náboje. Do posledního dechu! Se zuřivým bojovým pokřikem se hnaly za řvoucími tanky. Seržant Petrenko pálil za běhu a bez míření. Horké nábojnice vyskakovaly z jeho automatu a padaly k jeho těžkým koženým botám.
Vyčerpaný a dusící se Sergej Bondarov sebou praštil za nějakou trosku okopu a pálil po kulometném oddílu, který kropil jeho běžící spolubojovníky. Bondarov zamířil, zadržel dech a stiskl spoušť. Kulometčík se vzepjal, vykřikl a padl na záda do trávy. Rus se uchechtl, znova natáhl závěr a vypálil. Tentokrát zamýšlený cíl, podavače pásu, minul. Kulka prosvištěla travou a zmizela kdesi v nedohlednu. Vedle Bondarova padl k zemi oddychující tlustý vojín Potapov s lehkým kulometem. Praštil pěstí do talířového zásobníku, natáhl závěr a houkl na Bondarova:
"Utíkej za ostatními, já je vykouřim!" Bondarov přikývl a z posledních sil vlekl nohy za ostatními, když v ten moment jeho uši zahlušil příšerný jekot. Do očí mu vrazil prudký záblesk a v okamžiku přestal slyšet. Kolem něj naplnil vzduch příšerný výbuch hromu. Tisíců hromů, které se slily v jeden. Kolem něj se rozhostila tma... Jen vzdáleně slyšel rachot boje, povely a dusot desítek vojenských bot.

"Dobrá rána! A jsou v pekle!" vykřikl poručík, když střelec Gross vyhodil ze závěru prázdnou kouřící nábojnici. Střela zasáhla ruské pěší družstvo. Hořící vesnice se pomalu přibližovala. Kombinovaný útok tanků, pěchoty a samohybných děl za podpory minometů slavil úspěchy.
Ztráty sice vzrůstaly na obou stranách, ale Němcům se dařilo postupovat. Vnitřek poručíkova vozidla byl přetopený, vedrem se špatně dýchalo a prach se usazoval mužům vy vyprahlých ústech. Poklop si ale nikdo otevřít nedovolil. Klinge se potil u své vysílačky a předával ostatním obrněncům poručíkovy povely, Schwarz cedil krev za řídícími pákami a Gross ušpiněnýma rukama s Klingovou pomocí nabíjel a střílel další a další granáty.
Bitva dosahovala naprostého šílenství. Kolem vybuchovaly desítky a desítky granátů, hořely vraky a vzduchem létala rozžhavená ocel. Smrt letěla po planině a obrovskou kosou máchala kolem sebe.
Wulfsteinův StuG dostal zásah. Uvnitř vozidla náhle někdo vykřikl! Celý bojový prostor se zaplnil dýmem a neuvěřitelně rychle se tu udělalo příšerné horko. Schwarz zkusil zařadit rychlost. Šlo to! Sešlápl plyn, spojku, motor zařval, ale ocelový kolos se nepohnul ani o milimetr.
"Dostal nás! Dostal nás! Ten šmejd nás trefil!" ječel střelec Martin Gross. Naládoval s Klingovou pomocí další náboj a zkoušel alespoň trochu otočit hlavní. Jejich lovec, jeden z T-34, se blížil velikou rychlostí přímo proti nim. Nestvůrná vež s ještě nestvůrnější hlavní se pomalu otáčela. Najednou bum! A znova! T-34 se jakoby zvedl na ohnivém polštáři, vybuchl a znova dopadl na zem. V plamenech.
Když Wulfstein otevřel poklop, aby se nadýchl čerstvého vzduchu, dostalo jejich vozidlo další zásah. Tentokáte dost vážný! Uvnitř něco zabouřilo a poručík viděl, jak ze zádě vyšlehl plamen. Oči se mu rozšířili hrůzou. Polil ho po zádech studený pot a kolena se mu podlomila. Smrt se blíží!
"Vezměte zbraně a ven! Vypadněte z toho krámu!" zařval. Vytasil zpoza opasku pistoli, zapřel se patami o obruč poklopu a skočil tak daleko, jak to jen šlo. Kdo z té ocelové obludy ještě stihl vystoupit, to už neviděl. Pak to všechno letělo do nebes.
Poručík se se skřeky a sténáním doplazil ke trojici pěšáků, kteří pálili po ruském družstvu, které mezitím ustupovalo. Wulfstein po nich bez míření několikráte vypálil ze své pistole. Nikoho nezasáhl. Svezl se po zádech na dno okopu a schoulil se do klubíčka. Zacpal si uši a nechtěl už nic slyšet.
"Polní soud mě nemine...," řekl si potichu a jakoby smířeně. Pěšáci si ho nevšímali. Proč taky. Měli dost starostí sami se sebou, než aby se starali ještě o nějakého pološíleného poručíka tankistů, který málem přišel o rozum při výbuchu jeho vozidla.

přidáno 19.04.2014 - 01:24
Super!!! Válečná literatura je moje :)
přidáno 07.03.2011 - 12:10
Mě se to líbí. Rád čtu podařené válečné povídky.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
PORUČÍK PRAPORU ÚTOČNÝCH DĚL útok se nesmí zastavit! : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Operace Šach Mat...část prvá
Předchozí dílo autora : PORUČÍK PRAPORU ÚTOČNÝCH DĚL sektor 23

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Zitra
» nováčci
hlahlo
» narozeniny
Notreal [10], melody [13], Mitochondrie [13], Awkward [11], zdenof [10], Zdarec [7], Martin Jelínek [6]
» řekli o sobě
Hunter řekl o Dream :
Ta holka má v sobě smysl pro čtivej děj, talent na udržení pozornosti a už teď skupinu následovatelů. Best of luck... Snářko :D
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku