. http://www.youtube.com/watch?v=Mabl-XVuDXU .
přidáno 01.07.2009
hodnoceno 7
čteno 951(22)
posláno 0
Spala v posteli sama. Chyběl jí její kytarista. Ten někde nahrával se svojí skupinou. Věděla, že on bude spát maximálně tři hodiny. A byla ráda za svých sedm. Ale také věděla, že tu dobu nahrávání nestráví sám. Ani jen s členy z kapely. Vždycky u toho byly nějaké holky, které by pro kluky udělaly vše. Věděla to. Zároveň ale věděla, že Tomáš se jim vyhýbá jak nejvíc může. Jejich nočním dotekem mu nemohly nic dát.

Milovala ho. Miloval ji. A svou hudbu. Svou kytaru, kterou pojmenoval po své matce. Jeho hrdinka. /Každý správný kytarista má svoji kytaru pojmenovanou/.

Jejich vztah byl dlouhotrvající a plný. Občas se hádali, častěji jim spolu bylo krásně. Vždycky, když jí bylo smutno, brnkal jí nějakou melodii, která ji uklidnila. Jak říkám - láska. Když jemu bylo smutno, hladila ho ve vlasech a vyprávěla mu příběhy. V tom byla vážně dobrá.

Postupně se ponořila do říše krásného snění, proplula branou, kterou hlídají mocní Andělé a zapomněla na všechno lidské. Byla s ním. A ta krása kolem, neskutečno. Rozkvetlé tulipány a sedmikrásky a kopretiny a taky jeho oblíbený – šeřík. Voněl krásně.

Musela se probouzet již se svítáním. Měla zkoušky. Nenáviděla je, ale byla to součást bytí, jak ji doma naučili. Pečlivě si vyčistila zuby, uvařila si kafe, spěšně snědla mandarinku a ještě si stihla dát rychlou cigaretu. Kouřila těžký startky. Naučil ji na ně on, samozřejmě. Pak už jen popadla tašku s nějakými papíry, krabičkou cigaret, mobilem a klíči. Tramvaj musela dobíhat, jako skoro každý den. Další už by školu nestihla.

Ve škole přežívala ten den s vidinou, že pak půjde na tři hodiny do práce /kavárna v centru města byla jasná volba/, kde ji pak vyzvedne její milovaný kytarista. Nemohla se ho dočkat. Ze zkoušky z filozofie měla dobrý dojem, vždyť si ten předmět zapsala, bavil ji, tak proč by ne. Pak ještě jedna přednáška s věčně se mračícím profesorem a mohla jít. Venku svítilo sluníčko a příjemně hřálo do zad, nebylo to jedno z těch parných odpolední, vždyť bylo teprve jaro. Při čekání na tramvaj do centra nastavila tvář slunci a usmála se do něj. Také ji hřálo u srdce.

Na svoji směnu přišla akorát. Stihla si dát jedno rychlé espresso a pak už obíhala stoly bez přestávky. Čas jí v práci vždy rychle utíkal. Jeden z důvodů byl, že ji to doopravdy bavilo. Těšila se, až si zapálí. Bolela ji kolena, to se jí občas stávalo, nepozastavovala se nad tím. /vždyť ji také musela udržet celou směnu/. V pět skončila, umyla si ruce, poslední zákazníci jí zaplatili a usmáli se na ni. Rozloučila se se slečnami, které tam dnes pracovaly s ní a téměř vyběhla ven. Jistě, že už tam čekal. V mikině, s cigaretou v puse. Objala ho a vlepila mu pusu. Pak ho políbila. Přitiskl se k ní, tolik mu chyběla.

„Chyběls mi,“ se zavřenýma očima si opřela čelo o to jeho. Usmívala se. On si ji prohlížel a stále žasl nad její krásou. Nikdy si na to nezvykl. Znovu ji políbil. Chytli se za ruku a šli přes most domu. Bydleli spolu, vždyť byli dohromady tak šťastní. Vyprávěl jí, co se stalo během nahrávání, jak se jejich basák opil, že nebyl použitelný až do konce, že má manažer moc krásnou manželku, kterou si tam na pár hodin přivedl na pomoc. /Při těch slovech mu stiskla žárlivostí ruku, jen lehce. Rozesmálo ho to. Podle něj byla roztomilá./

Doma si uvařili zelený čaj a pustili si nějaké blues. Milovali se tak, jak se lidé milují, když se nevidí krátkou dobu a přesto si chybí až neskutečně moc. Pak jen leželi v posteli, ona s hlavou na jeho hrudi, on s prsty v jejích vlasech a mlčeli. Naslouchali dohrávající desce a nechali večerní šero je pohltit. V té poloze i usnuli.

Probudil se kolem třetí ráno. Nemohl spát. Došel si na záchod a napil se vody z kohoutku. Když zalézal zpátky pod peřinu, vzbudil i ji. Omluvil se jí. Nevadilo jí to. Jenže už nemohla usnout. Povídali si, on si pak vyndal kytaru z obalu a potichu hrál její nejoblíbenější srdcovku. Ležela mu na nohách a brzy zase spala. Byla tak roztomilá. Byl tak šťastný, že jsou spolu. Kytaru opřel o křeslo /úplně zapomněl, že ji tak nemá nechávat, protože kytaře to nedělá vůbec dobře/, objal svoji lásku a dýchal jí do vlasů. Ráno ani jeden nevstával, byla sobota, mohli klidně spát, bez jakéhokoli spěchu.

Ráno ji probudila vůně kávy. Na stole měla svůj nejoblíbenější šálek se svým nejoblíbenějším nápojem a snídani. Vstala a protáhla se. Objal ji zezadu kolem pasu a do ucha jí pošeptal pár krásných slov.

Šli se projít do parku, sednout si na lavičku, povídali si, kouřili a usmívali se na malé děti i na jejich maminky, které jim úsměvy oplácely. Odpoledne se s ní učil na jednu z jejích dalších zkoušek, ona ho poslouchala, jak hraje, musel teď hrát hodně, měl před koncertem. Byla na něj tak hrdá. Musela ještě napsat článek pro jedny noviny, do kterých občas přispívala. Kdysi chtěla být novinářkou. Teď by dala spíš přednost nějaké režisérce v cizině, ale stěžovat si nemohla. Hodně psala a psala dobře. Byl na ni tak hrdý. Občas někde četla, ale tím nikdo díru do světa neudělá. /vždyť to také nedělala z důvodu proslavit se, ale pro své potěšení. A pro potěšení svých přátel/.

Někdy jí chyběl jeden člověk. Ona H. Slečna, se kterou toho zažila tolik, že by to vystačilo některým přátelstvím na celé jejich trvání. Jenže to jejich někde nabouralo a ony už to nedokázaly opravit. Někdy /často/ na ni vzpomínala, vždy jen v dobrém. Někdy také plakala, vždyť ji pořád milovala. Pořád pro ni ta slečna znamenala celý svět. Ona pro ni již ne. Chápala to. Měla víc než dost všech šancí, které od H. dostala. To, že je promarnila, byla jen její chyba. Strávili spolu víc jak dva roky a nemohla dostat lepší léta. Také nemohla žádat víc. Vždyť dva roky ze života slečny H. je až moc. Teď už má čas a prostor v hlavě na někoho jiného. Na jiné zážitky. Doufala, že si vzpomínky na jejich přátelství uchová navždycky, že o ně nikdy nepřijde. /a přitom tolik věřily, že jejich přátelství vydrží víc, než kterékoli jiné. že bude navždy, že ho nic nerozbije. přitom o to všechno přišly tak rychle a tak jednoduše/. Vždy, když se rozplakala ze ztráty H., Tomáš ji jen objal a byl s ní. A bylo to nejvíc, co pro ni mohl udělat. Věděl, že ji postrádá. Věděla, že některé konce někdy zůstanou konci navždy.

propálený fotky cigaretovým koncem
naše tichý rozdíly
/ve všem, ve všem/
tvoje kytara mlčí
a ty taky

Tomáš měl koncert. Už za čtyři hodiny. Těšila se. Postupně začínali být s jejich hudbou oblíbení a slavní. Většině se líbili. Cítila jeho štěstí, jeho nadšení. Také ale cítila, jak jí ho sláva pomalu a sebejistě přebírá. Nebyla to ani tak sláva, ale jeho skupina. Byl s ní víc a víc, věnoval se jí víc, než jí, když byli spolu, přemýšlel nad skupinou. Mrzelo ji to. Ale snažila se to brát tak, že je to riziko hudebního průmyslu.

/Holčičko, od muzikantů se drž dál. Jsou s nimi problémy./

Chtěla se mu líbit. Po tom, co dohrají, chtěli ještě chvíli být v klubu, s jeho lidmi, a pak spolu strávit celou noc. Užít si to. Měli být šťastní.

Hráli skvěle. Byla na něj tak hrdá. Měla úsměv na tváři, chtělo se jí křičet: „Podívejte, ten je můj, můj!“ Po nich pouštěly staré nahrávky starého dobrého rokenrolu. Šla na záchod, chtěla ho potom jít najít. Už ho chtěla objímat. Vedle v kabince si to nějaká dvojice rozdávala. Ani si toho moc nevšímala, byla na to z podobných akcí zvyklá. Navíc byla dost ponořená u sebe v hlavě. Upravovala si vlasy u zrcadla, když objímající se dvojice vyšla z kabinky. Podívala se na ně jen zběžně, přes odraz v zrcadle. V první chvíli si to ani neuvědomila. Oni si jí nevšimli vůbec. Ztuhla v půlce pohybu. Tomáš akorát stáhl ruku z dívčího ramene, a když vycházeli dveřmi s posledním polibkem do vlasů jí řekl: „Musim za svojí holkou. Slíbil jsem, že s ní dneska budu.“ Dveře se za nimi líně zavřely, odřízly dvojici od ubohé slečny stojící před zrcadlem, která nemohla uvěřit tomu, co se právě stalo. /Nechtěla tomu uvěřit, chápejte, nechtěla!/ Sebrala si svou tašku a spěšně vyšla ven. Na ulici foukal mrazivý vítr a pohlcující tma ji obklopila až dokonale. Škoda, že to musela dělat tma.

Doma si akorát svlékla oblečení a s první slzou na tváři se zachumlala do peřin. Studené nohy ještě posílily důvod k pláči. Stočila si kolena k sobě a zavřela oči. Smutný déšť, bubnující do oken jen dotvářel zoufalost toho okamžiku. Slyšela bouchnutí dveří. Věděla, že přijde brzy domů, že ji bude hledat. Nechtěla s ním mluvit, nechtěla ho vidět, nechtěla ho ani cítit. Zranil ji. /No a co, že to k lásce patří, ona byla zlomená, to bylo vše, co mohla vnímat!/. Tiše zavolal její jméno. Zavřela oči. Přišel do pokoje. „Marie..,“ vydechl tiše a přišel k posteli. Slzy, ty hloupé slzy! Zase se jí ladně vlnily po tváři. „Marie, co se děje?“ Soucitně jí položil ruku na rameno. Otočila se na druhý bok, zády k němu. Nechtěla ho vidět. Prostě nemohla. Objal ji, rty položil na její ucho.

„Nedotýkej se mě..“ Na víc se nezmohla. Tomáš se překvapeně odtáhl. Měl výčitky, kvůli té holce z kabinky, měl strach, že ho s ní někdo viděl, řekl to Marii. Vůbec ho nenapadlo, že ho s ní třeba mohla vidět ona sama.

Marie se posadila, utřela si slzy a zapálila si. Nepodívala se na něj. Ale promluvila.
„Byla aspoň lepší než já? Dala ti něco, co ti dát nemůžu, hm?“ Překvapeně se na ní díval. Byl zmatený. Podívala se na něj a lehce hystericky se zasmála. „Viděla jsem vás spolu, ty idiote. Slyšela jsem vás. Co sis myslel? Proč si vlastně vůbec chtěl, abych na tom podělanym koncertě byla, když sis to tam pak rozdával s nějakou… jinou?“ Poslední slovo chtěla říct jinak, ale na co urážet ostatní. Nestáli jí za to. Šeptala. Nikdy nekřičela. Rozplakala se. Teď už se slzám nebránila. Ne, už jí to totiž bylo všechno jedno. Úplně.

Tomáš mlčel. Co na to říct. Taky si zapálil. Nechtěl se jen prázdně omlouvat. Věděl, že udělal chybu. Nechtěl to všechno zničit ještě víc, než doteď. Pohladil Marii po tváři a odešel na balkón.

Marie mu v duchu nadávala. Neměla pro něj zrovna hezká slova. Věděla, jak mu je, jenže potřebovala, aby věděl také on, jak je jí. A tím si nebyla jistá. Nestála o omluvu. Nestála o nic. Chtěla jen, aby se to prostě nestalo. Aby to mohla smazat. Už když je viděla, tak mu odpustila. Láska dělá divy. Myslí už byla klidná. Ale srdce neovládala tak dobře jako mysl. Bohužel. Lehla si na bok, a během chvilky usnula.

Když se ráno probudila, Tomáš spal vedle ní, dýchal jí na krk. Vzpomínka na včerejší večer a noc ji zabolela u srdce. Vstala a umyla se. Uvařila si kafe. V kuchyni na stole stál ve skleničce tulipán. Kouřila druhou cigaretu, když ji Tomáš objal zezadu kolem pasu, jak to měl v oblibě. „Miluju tě.“ Věděl, že cokoliv víc by řekl, zkazil by to. Tohle bylo to jediné, co mohl udělat. Marie se smutně pousmála, otočila se, objala ho a políbila. Vzala si nějaké papíry a odešla do školy. Tomáš si vzal kytaru a odešel do studia. Už nikdy se s tou holkou z kabinky neviděl. Neměl důvod. Protože Marie mluvila proti všem důvodům.

přidáno 18.07.2009 - 12:47
=( ach jo......nejvíc smutný mi na tom příjde, jak rychle mu odpustila...nemůžu si pomoct...na jednu stranu jí chápu, na druhou tsranu si říkám, proč mu to prošlo tak rychle...jinak je to moc krásně napsaný =)
přidáno 17.07.2009 - 02:13
Protože Marie mluvila proti všem důvodům.


----
*laska
.... i kdyz je to moc krasny, desne to boli, cist to...fakt moc...
přidáno 02.07.2009 - 21:04
Lay... tohle je tak dokonale krasny a asi i vzdaleny realite a tak blizko slzam.. jak jsi to mohla takhle uzasne napsat, proboha? nevim, jak prestanu brecet, ale udelalo to na me obravskej dojem a zanechalo to ve mne fajn pocit.. kdyby tak realita mela takovy konce..
přidáno 02.07.2009 - 17:36
Nemám slov... Je to víc než krásné.
přidáno 02.07.2009 - 14:49
Málo, která próza se tady dá číst... tohle paří mezi světlé vyjímky...
dobré slovní obraty např.: "Smutný déšť, bubnující do oken jen dotvářel zoufalost toho okamžiku." "Holčičko, od muzikantů se drž dál. Jsou s nimi problémy."(tohle bych paušalizoval na umělce :-))

dokáže to předat spousty citu, člověk se dokáže zakousnout a prožívat (ať s jedním či druhým)

líbí se mi...

jen tak dál
přidáno 01.07.2009 - 23:41
a potrebujes vysvetleni?
jsme uplakana generace. psala jsem to se slzama.. ty u toho places. neplakej, sedmikrasko moje.
přidáno 01.07.2009 - 23:22
brecim. ale uplne nejvic. polykam ty horky slzy, stazeny hrdlo, jako ona.. kdyz za ni prisel a ona se otocila zady na bok.
Proc Tomas, proc tulipany, proc mandarinky.. proc?
M.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
melancholické melodie : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : půlnoční jim
Předchozí dílo autora : prosit je zvlastni pocit

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku