Inspirace

Ach, Inspirace! Prosím, nezatracuj můj žal.
Vždy v oblibě jsi ho měla.
Nad mými verši jsi bděla a do ucha mi je šeptala.

Vrať se! Ať vykřičím svůj bol.
Ať svěřím ho papíru,
kterému je na míru oblek z plačtivých slůvek.

Ach, Múzo moje! Kde jsi byla,
když se zem do noci zahalila
a má duše se zakalila prachem ze seschlého srdce.

Neopouštěj duši chromou,
jenž potácí se světem zas
jen aby uslyšela ten tvůj hlas, co říká verše srdcervoucí.

Inspirace, Múzo má, neopouštěj duši básníka,
co pro tebe na kraj světa utíká,
abys mu dala polibek letmý,
jež vrátí srdce do hrudi, tam, kde má být.

Jsi tu hned a zase nejsi.
Mizíš jako vodní pára,
co usadí se takhle z rána nad kaluže slz nebeských.

Buď se mnou v těžkých chvílích,
kdy duše pláče bolestí.
Prosím, uroň slzu lítosti, jež promění se v báseň libou.

Báseň plnou bolesti a žalu
lidí, na které smutek a zlo padlo.
Odrazí jejich duši jak zrcadlo co odlité je ze slzí víl.