bez názvu

Bloudí samy nočním městem,
jako duše zemřelých,
vyhýbají se osudu i jeho pěstem,
v těch svých myslích zetlelých.

Jezdíš kolem, zkoumáš jejich tváře,
přesto nevyčteš z nich nic,
přiom zoufalstvím si pláčou do polštáře,
od života přály by si víc.

Každý plive pod jejich nohy, odsuzuje,
odvrací se s nechutí,
přitom jaká ironie, že je víc než půlka navštěvuje,
co podlehnout je donutí?
......
Jedeš kolem a ty oči, sledují tě, ty to víš,
přesto plyn až na podlahu,
úprkem je opouštíš.
......
Proč tam stojí takhle v noci?
Snad volání o pomoc?
Nechtějí však soucit,
to milejší je jim ta tmavá noc.
......
Jedeš kolem a zas ty oči a ty o nich víš,
přesto pedál na podlahu,
nebo - moment - přibrzdíš?
......
Sprostá slova padaj na ně jako smetí,
duše na dně, zoufalství a strach,
jsou součástí temného podsvětí,
v obavách, že skončí na márách, jenom jako prach.
.......
Jedeš kolem a zas ty oči, pořád o nich víš,
nikdy nemáš stání, pedál spouštíš,
jednoduše zabrzdíš.
.......
A co teď ty oči čeká?
Jak řve tvoje svědomí,
jako rozbouřená řeka,
co zastavit se neumí?

Klapot bot a rychlé kroky,
jedno ostré bouchnutí,
připadalo ti to jako roky,
a pak už jen pneumatik hvízdnutí.
.......
Zase jedeš kolem,ach ty oči, pořád o nich víš,
pedál na podlahu a zběsile ujíždíš....