Melancholická

Od hvězdy k hvězdě – jedna jako druhá
Když lidé bloudí v změti černých děr
Lehce vyhasnou, pak obloha je chudá
Čí hvězdný zákon určuje nás směr?


Zbytečné hvězdy, co svojí září chladí
Zbytečné růže, které nekvetou
Zbyteční lidé jsme my, co v řadě stáli
Nikdo z nás nepohne planetou...


Vídávám často všlapané do chodníků
Tváře těch, co živí zemřeli
Propadlé oči, chuť bahna na jazyku
Lidé jsou hvězdy, co svítit nesměly.


Ve smutném tanci podzimního deště
Padají v kapkách hlásky mrtvých slov
Těch co nevyřčeny jsou ještě
A nevyřčeny navždy zůstanou
Je tam i moje miluji tě


…a pořád prší…