Povídka, kterou už si nikdo nikdy nepřečte.
přidáno 09.11.2008
hodnoceno 0
čteno 629(7)
posláno 0
Zánik města

Fiktivní příběhobáseň

...

Zeď se staví na nábřeží,
zachraň se, kdo můžeš, běž.
V městě, kde je tisíc věží,
povstane dnes další věž!

..

Láska zvláštní ruce má.
Dotýká se, ale
nepozdravíš očima
ji, vždyť utíká ti stále.

V srdci mnoho lidí máš,
milých, hodných, zkušených.
Jejich bolest nevnímáš,
a svůj zapomněl jsi smích.

Svoji bolest nechápeš,
ale smát se jí, to můžeš.
Je to dotek bez ruky.
Zapomenout, tím si nepomůžeš.

Je to ruka bez těla,
dotýká se tě,
lehce docela.
Je s tebou v bytě.

Vydej se za ní
do lesa za zdrojem,
neklesej, ani
nedav se bojem.

Ta ruka je nešikovná,
poplete se, lehko zraní.
Ty se nezblob na ni,
je to ruka, bílá, rovná.

Hledej tělo, odkud vychází,
to nezraní tě, když tě miluje.
To přivítá tě, to tě pohladí,
vždyť nejsvatější je.

...

Toho rána došel Zoře i Karlovi zároveň jeden dopis. Jeho papír byl čistý a bílý, obyčejný; písmo bylo trochu nečitelné, ale alespoň se nesklánělo dolů ani nevystupovalo nahoru. Stálo v něm toto:

"Kdy přijdeš k té zdi, kolem níž chodíváš každý týden do školy, které si vždycky povšimneš, kterou vidíš i z okna učebny, a která nejkrásnější bývá za noci, kdy v oranžových konturách tajemně vystupuje její rozsáhlé, freskové zdobení? Přemýšlíš o ní a všechna tvoje fantazie by za ní mohla ležet, neopovažuješ se pomyslet, co všechno by tam mohlo být. Kolem zdi nejsou žádné otvory, žádné skuliny, zeď zkrátka zastavuje jednu ulici, činí ji slepou; dnes už pochopitelně tu ulici za ulici nepovažujeme, máme z ní jen zapomenuté místo, jen malé prostranství, které zaujímá tu část ulice, za kterou stojí zeď. Nemůžeme zjistit, je-li za zdí ulice anebo konec, vede-li tam cesta až někam velmi daleko anebo jestli tam snad není nic. Ze žádného jiného místa není zeď vidět, než z místa, kde přerušuje ulici. Toť úvod ke zdi."

Zora tento dopis očekávala, alespoň jí to tak připadalo. Seděla nad ním ve svém salónku, popíjejíc kávu, a dívala se na zlaté stromy kolem jejího zámku, z nichž padala třpytící se ranní rosa. Dala si zavolat služebnou. A pro něco ji poslala. Zora tento den už nic jiného, než čtení dopisu, nepodnikla.

Ten den se Karel vrátil domů až pozdě večer. Vlastně v noci. Za pocitů úzkosti se neslyšně vplížil do rodinného domu, a i když v něm byl úplně sám, po zvyku se snažil nikoho neprobudit. Věnoval se pouze věcem, které jsou třeba, aby mohl člověk jít do postele. Umyl se, prohlédl si zrcadlo, našel tarantuli pod umyvadlem a mravence v sítku ve dřezu. Oblékl si čisté, modré pyžamo, vyfénoval si dlouhé vlasy, učesal si je, ostříhal si nehty na nohou, a poněvadž byl ještě pořád jen úplně mrtvý, sedl si ke stolu a přisunul si k sobě korespondenci. Ignoroval účty a nabídky k návštěvě supermarketu, jeho pozornost okamžitě zaujala bílá, čistá obálka. Přestal se na okamžik řezat rapírem do levé ruky, aby ji otevřel. Pustil si v gramofonu surrealistickou produkci z dvacátých let a se s zívnutím se dal do čtení. Hned ale zjistil, že je to nad jeho síly. Založil tedy papír do stroje, v rychlosti napsal stručnou žádost o ústní výklad obsahu tohoto dopisu, přehnul ji a vložil do obálky, připsal adresu uvedenou na dopise, přilepil známku a odešel v pyžamu ven, aby dopis odeslal. Navrhoval v něm adresátu, panu anonymovi, osobní setkání v přístavních docích v jednu hodinu ráno zítřejšího dne. Musel obejít tři bloky, aby nalezl poštovní schránku.

...

Víkend skončil a přišlo pondělí. Nějakým zvláštním způsobem se stalo, že ačkoliv Zora byla toho dne nemocná a zůstala doma a ačkoliv Karel byl kdesi ztracen, procházela se toho rána na prostranství před školou nemalá skupina výrostků s nekalými úmysly. Nejstarší z nich, s řídkými, zato ostrými a zlatými vousy, s červenou pletenou čepicí, zíral k nebi, a s rukama v kapsách vedl celou skupinu na jakési místo, o kterém nepřetržitě mluvil. Prý se o místě jaksi doslechl, a prý je nezbytné, aby se tam celá skupina vypravila, je to prý blízko a je to velmi důležité, prý. Tento člověk se jmenoval Radim a byl vůdcem zdejší nejapné mládeže, mezi kterou od nedávna patřil i jeden z nejchudších chlapců ve městě, Petr.

Zeď stála na svém místě, v nezmírající pevnosti a lesku, byla ohnuta perspektivou, dole byla černá, ale jak stoupala, přecházela až do oslepující bělosti. Malá skupina těch lidiček pod ní v ohromení stanula, a sledována lidmi z oken, kteří žili v domech na prostranství před zdí, došla až asi dvacet metrů od jejích základů. Tady byl střed nádvoří, který byl symbolicky vyznačen stromem, zelenou, bezlistou jabloní. Byla uchycena v kruhovém obrubníku, naplněném hlínou. Všude kolem byly mramorové dlažební kostky obdélníkových tvarů, jež se pravidelně střídaly v zajímavých vzorech. A po stranách nádvoří stálo pár laviček.

Radim držel ruce v kapsách, přivřené oči na zeď upřeny. S chomáči vlasů, jež visely zpod jeho čepice, si pohrával vítr. Jeho druhové měli takový strach, že se přitiskli těsně na sebe a drželi se za ruce, ježto vyplulo na povrch, že je mezi nimi i několik dívek. Sestra mrtvé Valentýny, Alena a rusovlasá Kateřina. Ve vlasech měly spony, a napjatě sledovaly tu scénu, dýchajíce Radimovi na krk. Jejich pohledy říkaly: "Promluv, Radime, a veď nás." To ticho trvalo ještě půl hodiny, a pak Radim konečně promluvil.

"Tato zeď padne do zítřejší noci. Celé město bouří, a jeho polovina stojí za námi. Použijeme veškerou sílu, a ukradneme si další. Jsou nám teď otevřeny všechny spíže, všechny mlýny a zbrojnice. Ve středu to budeme my, kdo se bude procházet v troskách, a zeď to bude, z koho budou trosky, navěky. Pojďte se mnou, čas se krátí, ale my ho předběhneme."

...

Zora tušila zkázu. Bylo úterý dopoledne, a všechny věci naznačovaly, že se něco velkého chystá. Bloumala, chodíc po chodbách zámku. Prošla loveckým salónem, pak chodbami, které byly celé z dubového dřeva, pak hernou a došla k oknu. Venku byl svěží listopad. V zahradě se třpytily zlaté břízy, rudé a zelené stromy. Plot byl na svém místě, brána byla zavřena. Na hrotu kopí jedné ze soch si Zora povšimla krvavé skrvny. Rozplakala se, a ze římsy nad oknem v té chvíli vyletěli holubi.

Někdo zvonil. Zora poslala služku, aby se podívala, kdo to je. Nejistě vypadající člověk kráčel po cestě od brány ke dveřím zámku, rozmlouvaje s domovníkem. Byly slyšet kroky na schodech venku, pak se otevřely dveře a návštěvník byl uveden do přijímacího salónu. Služka přicupitala k Zoře a pošeptala jí, že přišel host. "Jaký host?" řekla Zora. Služka odpověděla, že se prý nepředstavil, a uvedla ho dovnitř.

"Chtěl jsem vám přinést květiny, ale zaprvé nejsem znalý vašeho vkusku, a zadruhé jsem chud." řekl Petr, usmívaje se. Byl tu úplně poprvé. Zora na sobě ale nedala znát známku rozrušení. S klidem, jakoby to byla samozřejmost, že za ní přišel otrhanec, si od něj nechala políbit ruku a pak ho vyzvala, aby se posadil. Sama si sedla také, položila si ruce do klína, a čekala, až Petr začne mluvit. "Venku je ale hezky. Obdivuji ty vaše stromy, rád se na ně chodívám dívat. Škoda, že včera pršelo, jsou teď smutné a nesluší jim to. A k vám se to také nehodí, mít v zahradě zmoklé stromy. Je to velmi, velmi smutné."

Mluvil asi hodinu, a po celou tu dobu Zora setrvávala ve své pozici, s rukama v klíně, na židli. Jeho slova ale potvrzovala její obavu. Bylo jí to čím dál tím jasnější: město se blíží k záhubě, neboť zeď bude zbořena. Nedovedla si představit, co si počne, až se to stane. Když se Petr dal do hypotetizování, už ho ani nemusela poslouchat, aby se v ní obavy prohlubovaly. Prohlubovaly se totiž samy od sebe. Zneklidněně pohlédla z okna a uviděla zástup lidí, pochodujících výhružně a pravidelně kolem zámku. Zcela nepochybně i oni směřovali ke zdi, jež je nedaleko od školy. Bylo teď už jen otázkou času, kdy a jak lehne zeď popelem.

Zora rozhodila rukama. "Je mi docela jasné, že to tak je, Petře," řekla. "Je mi to jasné, a říkám vám, že nevím, co by se s tím dalo udělat. Nechápu, proč mi to tu všechno říkáte." Petr se na ni podíval. V očích mu stály matné slzy. "Ale...," vzdychl. "Vždyť vy to víte. Řekla byste někomu o svých citech, kdybyste věděla, že toho dne přijde konec světa?" Zora na něj podivně pohlédla, zamračila se a opět upřela zrak k oknu. Bylo ticho. Pak zašeptala: "Takže vy mne milujete."

Služebné stály za dveřmi, a s tlumeným chichotem se navzájem odstrkovaly a všechny se snažily dostat blíž, aby mohly poslouchat a dívat se klíčovou dírkou. Vymyslela to ta nejztřeštěnější z nich, Alena. Ve svých zlatých vlasech nosila vždy sponu, na nohou měla tyrkysové střevíce. Na svém služebnictvu Zora nijak nešetřila, a svoje děvčata měla velmi ráda. Často spolu sedávaly v pokoji a před zrcadlem si zkoušely nové šaty. Toužily po diamantech, kovových prstenech a hedvábných stuhách. Staří komorníci nad tím bezmocně třásli hlavou, tyto rozmary neschvalovali. Dívky se smály a rozběhly se po chodbě, když už v pokoji nebylo co vidět, co slyšet.

...

Přístav byl chladný. Všude se proháněl vítr a i otužilí námořníci utíkali do hospod a do domů, aby se ukryli.

Postava v dlouhém, černém kabátu proběhla ulicí a zmizela uvnitř budovy.

Karel si sundal klobouk a rozhlédl se po skladišti. Jeho dnešní cesta do doků byla těžká. Ještě nevěděl, co se ve městě děje, ale cítil, že něco není v pořádku. Byl jen jeden důvod, proč si to nepřipustil už teď: nikdy se mu nezdálo, že by něco bylo v pořádku. Byl plný pochyb.

Ale dopis nejspíš došel a adresát si ho nejspíše přečetl, protože několik metrů před Karlem, na velké bedně, opravdu seděl jakýsi mnich a meditoval. Podle vzevření to byl nějaký nižší mnich, nejspíše pouhý adept na osvícení. Nosil červené splývavé roucho. Karel ho hned oslovil.

"Dobrý den, jste prosím pan anonym, kterému jsem poslal odpověď?"

"Jmenuji se Jiří, a jsem pouhý adept na osvícení, ale ano, odpověď jste mi poslal."

"Aha. U vás, adeptů na osvícení, je třeba používat nějaké zvláštní tituly?"

"Můžete mi říkat Jirko."

Karel se zasmál, sice žlučovitě, ale zasmál. Ani když sem šel, ani když posílal odpověď na dopis, který nečetl, ještě netušil, že se setká s mnichem, a dokonce s adeptem na osvícení, a to ho nesmírně vzrušovalo. U lidí jako je Karel není vůbec zvláštní, že se jim v takových chvílích rozbuší srdce víc, než při spatření dívky, do níž se zamilovali. Mnich se tvářil klidně a vesele, nevzrušeně, ale přitom štastně, a Karel se ho snažil napodobit, ale ať se snažil, jak se snažil, nešlo mu to.

"Přišel jsem ti něco říct, ale jsi jiný, než jakého jsem tě čekal," mnich už mu tykal. "A to zcela vylučuje možnost, že bych ti to řekl. Samozřejmě tu s tebou chvíli zůstanu, můžeme si povídat."

"Ale vaše Jasnosti," udivil se Karel (to, že použil velmi vysoký titul pro oslovení obyčejného adepta, vyjadřovalo jednak míru jeho úcty a lásky, jednak míru jeho nevědomosti). "Vždyť jste mi přece posílal dopis, tak proč mi to nemůžete říct i teď?" Karel se zastyděl, že dopis nečetl, a dodal: "Nejde přece o nic závažného."

"Tvá mysl není připravena, a máš zkalenou duši. Neřeknu ti to, ale povídat si můžeme." řekl mnich, a vypadalo, že je ještě více rozjařen.

Karel rozlobeně zaječel: "Co bych musel udělat, abych to směl vyslechnout, vaše Jasnosti?"

...

Zkáza začala. Pod chmurným nebem se hemžily tisícovky lidí, křičeli, šlapali po sobě a mávali rukama. Slunce zmizelo, ale na několika místech obzoru se objevila nažloutá zář, jako by tam bylo více rozplynutých sluncí. Na věži odbíjeli, zvony zvonily. Městem pochodoval obrovský groteskní panák, stlučený z třicetimetrových prken. Sem tam spadl meteorit.

"Jsem pověřena zvláštním úkolem," pomyslela si Kateřina. Měla tmavé, mírně rusé vlasy, a klečela na konci jedno malého obchodu, držíc si oběma rukama kolena, zatímco venku se všechno s duněním otřásalo, jakoby nalétávaly bombardovací svazy. Kateřina byla pověřena zvláštním úkolem, měla vyběhnout, najít Radima a říct mu, kde je Petr. Problém byl v tom, že to nevěděla. Ale konečně v sobě našla dost odvahy, vstala a vyběhla před obchod.

Ulice byla úplně prázdná. Všechny ostatní krámy byly také zavřené, po vzoru Kateřiny se vymluvily na technickou poruchu. A vskutku to k technické poruše směřovalo. Kateřina si sešněrovala šnerovačku, nazula si medové holínky a bezstarostným krokem se vydala po ulici neznámo kam, houpajíc se a prospěvujíc si. "Mám času dost," pomyslela si.

Mezitím na planinu nad městem vystoupili Petr se Zorou. On ji držel za ruku, ona se něžně usmívala, zatímco stoupala až k vrcholku. Když byli nahoře, sundala si květovaný klobouk, aby lépe viděla, a on jí hladil po vlasech. Byla to vskutku malířská podívaná, co se pod nimi otevřelo. Žluté nebe se obloukovitě prohybalo, drtíc domy a rozsypávajíc je na prach, jenž se drolil ze všeho a dodal městu okrový nádech. Všechny ulice, všechny kopce, celá ohromující struktura města byla odsud k rozeznání. Zora chtěla být architektkou, Petr vzpomínal na své dětství. Teď tu byli dva spolu, daleko od všeho, a čekali, až spadne zeď.

Na náměstí před školou tekla stříbrná krev. Perleťové dláždění se lesklo více než kdy jindy, a bylo zabarveno podle oblohy, do žluta. U kašen stáli zvědavci, a tryskali z jejich hrdel do výše. Samotná budova školy, klacisistní, důstojná, byla zavřena a jen tiše vše sledovala. Snad tam někde ve své kanceláři seděl ředitel, probíral zlato, porostlé chaluhami, a přemítal, zda mu i po smrti, i po záhubě, která neodvratně přijde s pádem zdi, nechají jeho ředitelské křeslo. Těžko říct. Jen nedaleko náměstí, ohraničujíc prostranství, v jehož středu je zelená, bezlistá jabloň, u vysokých domů, se do nekonečna oblohy tyčí zeď.

Radim prováděl poslední přípravy. Neustále za ním běhali jeho pomocníci a hlásili mu stav jeho armády, jeho zbraní a celkovou katastrofičnost. Přišla i děvčata, aby ho líbala, byly tu Zořiny služebné, líbezné studentky z gymnázia, dokonce i zpěvačky přišly. Donesly mu spoustu zlata, ozdobily mu jím krk. Radim se snažil zachovat si svůj vizonářský pohled, ale měl pocit, jakoby tu ve městě vyrostla jakási démonická síla, která převyšuje i jeho moc, moc ničitele zdi. Hleděl na groteskního dřevěného panáka, jenž pochodoval o několik ulic dál, a v duchu si říkal: "Tenhle to snad je, který tu teď vládne za mne." Panák mlčel, zato Radim dusil smích.

Kateřina, která nikoho nenašla a už hledat nechtěla, došla k okraji náměstí, ke škole, ale na druhou stranu, než je zeď, a užasla. Byla zklamaná, že v této věci neměla žádnou úlohu, že nikomu nepomohla, že je zbytečná. Radim ji žádal, aby nalezla Petra, ale ona netušila, kde by mohl být, a to jí bolelo.

A tak sledovala, jak náměstím pochodují devastující pluky; poslouchala ten mohutný rytmus jejich kroků; cítila ve vzduchu černý prach a žlutý azur; chutnala kouř, z něhož jí uhelnatěl jazyk; bolela ji záda, jak seděla nepohodlně opřena o schody; a myslela si, jak nádherná je ta iluze, kterou vidí před sebou. A vskutku se nic nestalo.

I zítřejšího rána, dozírajíc na studenty, plížící se pravidelně do školy, stála zeď, neporušena.

...

Malou ulicí šla postava středně starého muže, v plášti a s kloboukem, s vážným výrazem. Nebylo tam moc k vidění, jen několik zavřených oken, zeleně natřené dveře, zvonky. Zdi už trochu omšely a spadala z nich omítka. Nahoře nad domy se rozpínalo blankytně modré nebe.

Na druhé straně uličky se objevila druhá postava, v červeném splývavém rouchu, s úsměvem, který zářil stejně, jako smích bláznivé holky, z jara, z mladosti. Když mnich spatřil Karla, vydal se mu v ústrety. Zastavili se.

"Tady jsem tě nečekal," řekl mnich, stále se usmívaje. "Ale to jsi mohl," zažertoval Karel, a mnich se pousmál. I Karel se už netvářil vážně, ale smál se. "A to jsi se mě kdysi ptal, co udělat, abys sem našel cestu." řekl mnich, a ještě dlouho tam stáli a mluvili spolu.

Pak se už začalo stmívat a oba se museli vrátit domů, tak se objali a rozloučili se.

..

Když šel mnich domů, vzpomněl si, jak byl kdysi s Karlem v docích, a jak mu tenkrát nemohl říct to, co ještě Karel poznat nemohl, totiž, že je zeď.

..

I Karel při cestě domů vzpomínal. V duchu pozdravil Zoru, Kateřinu, Alenu, Petra, Radima, Jiřího. A když procházel kolem zdi, kterou teď už dopodrobna znal, usmál se.

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Zánik města : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Naše nová učitelka
Předchozí dílo autora : píseň o lásce která je nad věcí

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Mlčeti Zlato
» narozeniny
Ms Floret [13], moonell [13], slecnaChuckye [9], Mandrake [12], *Whatsoever* [12], kozlikmilda [11], cappy [11], Gabuša [9]
» řekli o sobě
Sebastián Wortys řekl o Singularis :
Systematick-á/ý genderfluid intelektuál fascinovan-ý/á veřejnou hromadnou dopravou, kter-á/ý mě kontaktoval(a) v reakci na závěr knihy Vtiposcifilo-z/s-ofie a mou aktuální poptávku po lidech společných zájmů. Díky n-í/ěmu jsem se, podobně jako Severak, dozěděl o psanci.cz.
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku