Vrať mi ta křídla

Zašeptáš polibek a pohádku vlípneš do vlasů. Přiložíš horkou dlaň na rozpálené tělo /abys jej zchladil/, pohledem naznačíš „miluji Tě“, chci si to zapsat. Jen tobě na záda, abychom to věděli oba…
Jako padlý anděl z nebes do peřin /ten pád zabolel/, křídla už dávno nemám. /Prosím, najdi je! / V tvém tričku na spaní se potácím tmou /ta křídla hledám sama/. Písmena na tvých zádech /vzpomínáš? / jen dvě slova z té nadpozemské noci. /Už jsi je smyl. /
„Miluji tě“ šeptám ke hvězdám /které dnes nezáří/. Ztracená sama v sobě už nevím kudy kam. Co vlastně hledám? Křídla nebo ta tvá slova? /Víš, já nezapomenu…/
Korunu pro štěstí vyhodím do vzduchu /Pro koho asi je? /, zavírám oči, proto tě nevidím, prý stojíš opodál /snad s těmi křídly?/
Našel jsi je, daly ti vzpomenout, pomalu začínáš chápat, že ta slova jen tak nejdou smýt /vyryla jsem je nehtem/ . Tak vrať mi ta křídla, nač ještě čekáš? Obejmi mě /ať můžeme znovu vzlétnout/…