Ráno se probouzím po těžkém snu s první myšlenkou na něj. Zase! Po pár vteřinách se ale usměju. Čeká mně nový nejlepší den. V duchu na něj zařvu „Vypadni!“ a jdu. Lehce schizofrenní? Ne. Pro mně denní realita po rozchodu s manipulativní narcistní osobou.
Naše jízda začala, když jsem se vzpamatovávala z rozvodu. S dvěmi dcerami, na rodičáku, bez peněz, sama, plná nenaplněných snů ale s odhodláním. Okamžitě se chopil role zachránce. Obdivoval mně, miloval, chválil, kudy chodil. Ovinul mně závojem mojí výjimečnosti a moje zraněné sebevědomí uvěřilo. Nehnul se ode mně ale hlavně se hned nastěhoval a to i se svým synem! Necítila jsem se na to. Měla jsem pochybnosti. Vysvětlil mi, že je to pro mé dobro. Sdělil mi měsíčný nájem, který bude přispívat a bylo to. Do půl roku jsem otěhotněla. Byl nadšený. Od začátku našeho vztahu mně přesvědčoval, že chce dítě. Nabízel mi milión za to, že ho odnosím (a po porodu mi dokonce chtěl napsat směnku). Tímto byl můj (náš) ortel podepsán.
I přes moje zděšení neplánovaného těhotenství bylo nádherné. Tolik péče, pozornosti. Nikdy jsem na to nebyla zvyklá. Věřila jsem, že konečně žiju svůj sen. Pohádku. Nejenom mně i dcerám podstrojoval. Snažil se jim nahradit otce, se kterým se tehdy nestýkaly. A ten první rok mu to všechno vycházelo. Celý můj dosavadní život jsem opečovávala já ostatní. Sourozence, děti, muže… A teď to všechno bylo i pro mě. Věřila jsem, že dvě silné osobnosti jako my, to v životě nemůžou projet. To jsem ještě nevěděla, jak hluboce se mýlím. Že silná jsem v tom vztahu jenom já. A on z toho pouze čerpá.
V den narození našeho syna mu dali všichni zaměstnanci jedné z jeho firem výpověď a mně tehdy poprvé napadlo, že je to jen na mně. Pořád byl v práci, přidával si nové a nové projekty. „A když jsem tedy bez práce“, začala jsem už půl roku po porodu pracovat v jeho firmě a obchodě. Samozřejmě v doprovodu syna. Nebyla jsem proti. Naopak chyběla mi práce i kontakt s lidmi. Bohužel práce s kojencem se neslučovala s velkým výkonem a flexibilností a tak se hromadily námitky a moje frustrace. Všichni zaměstnanci mně znali. Chodila jsem do jeho provozů od začátku našeho vztahu. Nebyl milým šéfem. Zaměstnanci se mu dost střídali. Řval na ně a ponižoval je, kdykoliv měl horší náladu. Často mi u toho problesklo, že mu nikdy nesmím dovolit, aby se takhle choval ke mně a k dětem.
Naoko bylo naše soužití krásné. Všude se chlubil, jak má schopnou ženu a jak by si přál další děti. Rodinnou firmu. Plánoval dokonce, že budu děti učit doma!
A on žil bohatým společenským životem. Mně ale bez dětí téměř nikam nepustil. Všechno, co jsem dostávala bylo najednou za odměnu. Za to, jak se chovám. Co dělám/nedělám. Zvykla jsem si na systém jakéhosi „známkování“ či hodnocení mých výkonů, postojů. Až jsem automaticky přejímala jeho myšlenky a snažila se být poslušnou.
Často se inspiroval mými touhami. Nepodpořil je u mě. Ale vzal si je za své. Stala se ze mě žena v domácnosti bez ambicí a schopností. Předhazoval mi, jak se ničemu nevěnuju, nic nedotahuji do konce, nevyužívám svůj potenciál, nemám dost kamarádů a podobně. Všechny moje záliby byli k smíchu a nebo prostě ženské. Vybudoval ve mně pocit méněcennosti. Cihličku po cihličce stavěl zeď, za kterou jsem já pohřbila veselou, schopnou ženu plnou snů, překypující životem.
A to mně zlomilo. Udušená. Nepoznávající sama sebe. Neschopna vzdorovat. Neschopna se bránit.
Dlouho jsem měla pocit, že se to děje jenom mně. Styděla se za to. Hlídala si to tajemství a tutlala si jej s rodinou a hlavně v sobě. Trpěla, plakala a snažila se. Pořád jsem hledala vinu v sobě a v mém chování. Kdybych na něj promluvila jinak. Kdybych se usmála. Nebo se usmála dřív. Kdybych se mu to snažila vysvětlit jiným způsobem. Ale jakým! Šílené toky myšlenek. Rad trosek mého zuboženého já, co jsem měla udělat lépe a jak to příště vylepšit. Tisíce variant, ale žádná příležitost. A ta příležitost nepřišla a nikdy nepřijde.
I při psaní těchto řádků, ještě cítím zbytky bezmoci a nepříjemný tlak.
Dnes už spolu nejsme. Skončilo to šíleným způsobem.
Zpětně to vidím. Slyším všechny varovné signály. Úniky. Dnes se už ale neobviňuju. Vím, že to tak mělo být. Vím, že jsem skrze trnovou cestu musela najít svoji sílu. Učím se neschovávat. Neobviňovat. Ocenit se. Učím se žít okamžikem. A hlavně se učím zase žít sama se sebou.
Můj příběh není jedinečný, moje současnost ano.
Naše jízda začala, když jsem se vzpamatovávala z rozvodu. S dvěmi dcerami, na rodičáku, bez peněz, sama, plná nenaplněných snů ale s odhodláním. Okamžitě se chopil role zachránce. Obdivoval mně, miloval, chválil, kudy chodil. Ovinul mně závojem mojí výjimečnosti a moje zraněné sebevědomí uvěřilo. Nehnul se ode mně ale hlavně se hned nastěhoval a to i se svým synem! Necítila jsem se na to. Měla jsem pochybnosti. Vysvětlil mi, že je to pro mé dobro. Sdělil mi měsíčný nájem, který bude přispívat a bylo to. Do půl roku jsem otěhotněla. Byl nadšený. Od začátku našeho vztahu mně přesvědčoval, že chce dítě. Nabízel mi milión za to, že ho odnosím (a po porodu mi dokonce chtěl napsat směnku). Tímto byl můj (náš) ortel podepsán.
I přes moje zděšení neplánovaného těhotenství bylo nádherné. Tolik péče, pozornosti. Nikdy jsem na to nebyla zvyklá. Věřila jsem, že konečně žiju svůj sen. Pohádku. Nejenom mně i dcerám podstrojoval. Snažil se jim nahradit otce, se kterým se tehdy nestýkaly. A ten první rok mu to všechno vycházelo. Celý můj dosavadní život jsem opečovávala já ostatní. Sourozence, děti, muže… A teď to všechno bylo i pro mě. Věřila jsem, že dvě silné osobnosti jako my, to v životě nemůžou projet. To jsem ještě nevěděla, jak hluboce se mýlím. Že silná jsem v tom vztahu jenom já. A on z toho pouze čerpá.
V den narození našeho syna mu dali všichni zaměstnanci jedné z jeho firem výpověď a mně tehdy poprvé napadlo, že je to jen na mně. Pořád byl v práci, přidával si nové a nové projekty. „A když jsem tedy bez práce“, začala jsem už půl roku po porodu pracovat v jeho firmě a obchodě. Samozřejmě v doprovodu syna. Nebyla jsem proti. Naopak chyběla mi práce i kontakt s lidmi. Bohužel práce s kojencem se neslučovala s velkým výkonem a flexibilností a tak se hromadily námitky a moje frustrace. Všichni zaměstnanci mně znali. Chodila jsem do jeho provozů od začátku našeho vztahu. Nebyl milým šéfem. Zaměstnanci se mu dost střídali. Řval na ně a ponižoval je, kdykoliv měl horší náladu. Často mi u toho problesklo, že mu nikdy nesmím dovolit, aby se takhle choval ke mně a k dětem.
Naoko bylo naše soužití krásné. Všude se chlubil, jak má schopnou ženu a jak by si přál další děti. Rodinnou firmu. Plánoval dokonce, že budu děti učit doma!
A on žil bohatým společenským životem. Mně ale bez dětí téměř nikam nepustil. Všechno, co jsem dostávala bylo najednou za odměnu. Za to, jak se chovám. Co dělám/nedělám. Zvykla jsem si na systém jakéhosi „známkování“ či hodnocení mých výkonů, postojů. Až jsem automaticky přejímala jeho myšlenky a snažila se být poslušnou.
Často se inspiroval mými touhami. Nepodpořil je u mě. Ale vzal si je za své. Stala se ze mě žena v domácnosti bez ambicí a schopností. Předhazoval mi, jak se ničemu nevěnuju, nic nedotahuji do konce, nevyužívám svůj potenciál, nemám dost kamarádů a podobně. Všechny moje záliby byli k smíchu a nebo prostě ženské. Vybudoval ve mně pocit méněcennosti. Cihličku po cihličce stavěl zeď, za kterou jsem já pohřbila veselou, schopnou ženu plnou snů, překypující životem.
A to mně zlomilo. Udušená. Nepoznávající sama sebe. Neschopna vzdorovat. Neschopna se bránit.
Dlouho jsem měla pocit, že se to děje jenom mně. Styděla se za to. Hlídala si to tajemství a tutlala si jej s rodinou a hlavně v sobě. Trpěla, plakala a snažila se. Pořád jsem hledala vinu v sobě a v mém chování. Kdybych na něj promluvila jinak. Kdybych se usmála. Nebo se usmála dřív. Kdybych se mu to snažila vysvětlit jiným způsobem. Ale jakým! Šílené toky myšlenek. Rad trosek mého zuboženého já, co jsem měla udělat lépe a jak to příště vylepšit. Tisíce variant, ale žádná příležitost. A ta příležitost nepřišla a nikdy nepřijde.
I při psaní těchto řádků, ještě cítím zbytky bezmoci a nepříjemný tlak.
Dnes už spolu nejsme. Skončilo to šíleným způsobem.
Zpětně to vidím. Slyším všechny varovné signály. Úniky. Dnes se už ale neobviňuju. Vím, že to tak mělo být. Vím, že jsem skrze trnovou cestu musela najít svoji sílu. Učím se neschovávat. Neobviňovat. Ocenit se. Učím se žít okamžikem. A hlavně se učím zase žít sama se sebou.
Můj příběh není jedinečný, moje současnost ano.
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.