Světlo v mlze

Co cítíš?
Zvládáš to?
Proč pláčeš..?
---
Byl to jen malý kluk, malý kluk co nevěděl o světě, a proto žil.
Čím více však otevíral své srdce, tím krutější rány schytával. Jednoho dne kdy nebe, jakožto chlapcovu mysl pokryla mlha, se rozhodl své nitro uzavřít.
Bude mi takto lépe, co člověk necítí, to ho nemůže zranit, říkal si. Jak ubíhaly dny, život kolem něj začal šednout, kdy i pouhé sny o snech působily tak vzdáleně, jakoby se chtěl dotknout samotného měsíce. Ta temnota ho sžírala, libovala si na jeho personě, tak jako tasemnice hřaduje ve svém hostiteli.
Cítil se uvnitř tak plný, nabitý emocemi, ale navenek - jen chlad. Rozdával radost a krásná slova, ale způsob, povrchnost těchto citů, jak je cítil, ho odsoudila k záhubě. Nejsem dost dobrý, nezasloužím si reciprocitu, chtěl bych to ukončit. Zarazil se.
To bys opravdu chtěl? Vtíravý a samolibý hlas se vetřel do jeho mysli. Od té chvíle ho nabádal, lákal, nabízel cestu nejmenšího odporu, a on ztrácel. Ztrácel sebe, ztrácel pocit přítomnosti, ztrácel světlo v životě, až nakonec nezbylo nic, jen tma.
V této tmě vybudoval svůj chrám, naučil se žít ve stínech. Tak jako netopýr přijal tmu, jelikož skrývala jeho hříchy. Co oko lidské nevidělo, mysl nemohlo trápit. Ale s bolestí srdce přicházel i ubitý duch. "Vrcholem štěstí je pláč, tak jako vrchol smutku je smích" četl, a od té doby se nepřestal smát. Smál se absurdnosti života, smál se pošetilým lidem, ale ze všeho nejvíce se smál sám sobě.

Jednoho dne přišlo do jeho života světlo, jasné, oslepující slunce. Oči ho pálily, hruď se mu svírala. Prosil. Prosil jen o to, aby zas odešlo, ale světlo bylo nezlomné.
Snažil se zakrývat si oči, utíkal, utíkal až na samotný konec světa, ale stejně jako uniknout mu se mohl snažit pohnout skálou. Zastavil se. Co po mě chceš, proč mě tak trápíš? Mučednicky se zeptal.
To ne já, to ty sám, odpovědělo mu světlo.
Proč zavíráš své oči před tím, co jsem ti dalo? Hledám tě, snažím se k tobě mluvit už dlouhé roky, ale ty jsi zaslepený pouze svou vlastní lítostí. Kluk se obrnil, tak jako tisíckrát a stotisíckrát předtím.
Říkal si, co je to za podlé lži, jsem dobrý člověk, JSEM PŘECE DOBRÝ ČLOVĚK! ... zasmušil se.
Co když je to pravda, co když ten kdo mi nejvíc ubližuje, jsem já sám? Pomyslel si.
Tato myšlenka, toto zjištění v něm vzbudilo emoce, city tak silné, jako už dlouho nepocítil, a on zaplakal. Neplakal pro svůj zármutek, plakal sám nad sebou.
Přikázal si vést své srdce jako kompas, aby chodil ve světle, ale přesto ji cítil.
Volala ho. Tak moc ji miloval, tolik pro něj znamenala, byla jeho jediný domov, tma.

Ta bouře byla tak silná, že by mohla hýbat skálami. Nebyly to jen pocity, byl to boj dobra a zla, a on uprostřed toho všeho. Tak sám, tak osamělý, jako se v životě ještě necítil.
V chvíli svého největšího zármutku, kdy už byl ochotný udělat cokoli, jen aby měl konečně klid, se objevila ona.
Nepoznával ji, a přece jako by ji znal celý život. Nechtěla mu ublížit, v jejích očích neviděl žádné skryté pohnutky, nechápal to.
Křičel na ní, vyprázdnil své plíce znovu, a znovu, a znovu... ona tam jen trpělivě stála. Přemohlo ho překvapení, strach, a také stud. Prostě se zeptal: "Kdo jsi?"
S láskyplným výrazem na něj pohlédla, a klidným hlasem se srdečnou upřímností, jakou předtím nepoznal, mu odpověděla: Jsem tu, abys už nikdy nezabloudil.