Ozvěna odloučení

Pod hvězdami,

kde ticho zpívá staré příběhy,

sedím v prachu lunární krajiny,

každý záchvěv vesmíru hladí mou mysl,

každý paprsek stříbra nese ozvěnu odloučení.



Ve skafandru jsem jen stín,

poutnice v nekonečnu,

vážím myšlenky v šestině tíhy,

naslouchám šepotu věčnosti v kráterech,

kde čas neplyne, jen trvá.


A někde tam, daleko,

na modrém srpku Země,

moje srdce stále tepe v rytmu domova,

mé oči hledají tvůj obraz mezi hvězdami,

a já tiše šeptám… slyšíš mě?


A přesto dál,

v prázdnotě vzdálených světů,

v šepotu hvězd a mlčení kráterů,

cítím tvůj dech v rytmu nekonečna,

jako jemnou ozvěnu mého ticha.



9.5.2025