Jak vnímám pokoru

Pokora je stav mysli, který není snadné uchopit či popsat. Ač ho zcela naciťuji, chápu a snad i prožívám, přesto se mi snaží unikat kamsi do prostoru a nedovoluje slovům plně vystihnout podstatu té drahocenné fáze vývoje lidské mysli. Předpokládám, že pokora je především o vnímání sebe sama, kdy si člověk naplno uvědomuje úroveň vlastní existence a následně vztah k okolnímu světu. Domnívám se tedy, že pokora úzce souvisí s duševní vyzrálostí, díky které jsme schopni rozpoznávat a vidět své přednosti i nedostatky a na základě toho si uvědomovat svoji hodnotu, z čehož pak vyvozujeme náš přístup k okolí. S těmito informacemi jsme schopni dál pracovat ve smyslu dávání a přijímání, v symbióze s pozitivní energií. K tomu je však nutné naučit se poměrně dobře zvládat ego, které má tendenci prorazit na povrch v podobě pudové složky naší osobnosti, kterou označujeme sobectvím. To by mohlo zasahovat do našeho nastavení v pokoře a ohrozit tak další proces jejího rozvoje. Je dobré mít na paměti, že ego dovede být pěkný prevít a je třeba jej držet pevně na uzdě a pouštět pouze tehdy, pokud to může být ku prospěchu věci. Dále si myslím, že nedilnou součástí pokory je skromnost, s níž jsme schopni postupně objevovat a vnímat dary, kterými nás vesmír vybavil, abychom je v rozličných podobách mohli předávat dál. K pokoře směŕujeme tehdy, pokud se naučíme s úctou dotýkat své duše a současně nitra ostatních. Dle mého názoru intenzita pokory závisí na tom, kolik světla jsme schopni v sobě nalézt...