Poněkud opožděné rozloučení

Byla jsi smutek mých soumraků
i radost mých rán...
Bylas mé nebe bez mraků
i má tajná zbraň.

Byla jsi zázrakem,
tkaným zlatou přízí,
až do srdce vrostlá.
V mých rukou satén,
(obdiv jinde teď sklízí),
složitá i prostá...

Jsi pryč a... má to tak být!
Prsty už neslouží,
nechci si lkát.
Jsi v nejlepších rukách,
v jakých můžeš jen být,
o tobě už
nenechám si zdát!

Byl hezký ten čas
prožitý s tebou,
dalas mi vše,
co mohlas mi dát.
Z bývalých krás
jen ruce mě zebou.
Co dělat lze?
Jen poděkovat.

Děkuji, má bývalá krásko,
znělas mě jako andělský chór.
Byla jsi tehdy mou jedinou láskou,
ještě teď slyším
( jakoby dálkou)
strun tvých stříbřitý sbor.

Své opožděné sbohem
dávám ti teď,
když do veršů dnes
vzpomínky smím dát.
Nového přítele dál
svou cestou veď,
vždyť on dobře ví,
Jak mít tě rád!

Hodně štěstí mě s tebou potkalo.
Navždycky sbohem,
Má bývalá přítelkyně –

KYTARO!!!