Chlapec Thabo a děda Samoa přivolali déšť

Za několika moři a oceány na druhé straně zeměkoule u protinožců se nachází Austrálie. Žijí tu původní obyvatelé Aboriginiové, ale i ti, co připluli z celého světa. Ti původní žijí v poušti a buši, jako žili dříve. Ti, co přicestovali žijí ve městech.

Vyprávím pohádku, kterou jsem napsala v Austrálii pro malé děti, ale i dospěláky, inspirována životem Aboriginiů, které jsme navštívili v buši.

Chlapec Thabo žil v malé chaloupce, pokryté trávou v malé australské vesničce. Jeho kamarády byli klokani, koaly a ptakopyskové. Ve vesničce měli všichni starosti, protože dlouho nepršelo. Malý Thabo přemýšlel, proč tomu tak je. Měl svého moudrého dědu Samoa, který ve velkých vedrech seděl pod palmou a hrál kostky. Na hlavě slamák a předpovídal vesničanům budoucnost. Lidé mu věřili.
Thabo šel za svým dědečkem a zeptal se : "Dědečku, proč neprší a co se bude dít ? " Posmutnělý dědeček odpověděl : "Víš, lidé zapomínají na staré zvyky, jsem sám nešťasten z velkého sucha. Asi se někdo zlobí, a proto neprší."
Večer, když Thabo usínal vzpomínal na rozmluvu s dědečkem. Ale také na to, jak si hrál s malými klokaňátky, vakoveverkami a koalkami, které celé dny spinkají na blahovičnicích anebo se rozkošně tulí
a milují se.
Když se ráno probudil, myslel na sen, který se mu zdál. Klokánci vyskákali z kapsiček svých maminek a neměli už kde kousat do trávy, protože vše bylo suché od slunce. Když se blíží nebezpečí, klokani začnou dupat a tím dávají znamení o nepříteli. To vše se zdálo malému Thabovi. Posnídal kokosové mléko, snědl ovoce a pospíchal ke zvířátkům. Nešťastný usedl pod stromem a ukazoval svými posunky, proč z nebe neprší ? "Co budeme dělat?" zařval do daleka.

Největší strach měli místní, aby nebyl požár. Thabo natrhal banány a dal je zvířátkům a šel domů, aby ho rodiče nehledali. Posteskl si, že nemůže spát vedrem, a proč neprší ?

Najednou uslyšel jak děda Samoa hraje na píšťalu zvanou didgeridoo. Je to velká dlouhá píšťala, kterou si Aboriginiové dělají sami ze stromů eukalyptus. Dědeček jich měl několik a vytáhl tu největší, ze které se ozývaly bučivé i rytmické tóny, přivolávající pomoc. Při tom Thabo usnul. Bylo to hezké usínání.

Dědeček Samoa hrál na didgeridoo dlouho do noci a vypouštěl zvuky a tóny volající až do nebe. A najednou se k ránu slévaly proudy vody na vyprahlou zem. Začalo tolik pršet, že i ptakopyskové začali pištět. Vakoveverky tančily radostí. Dlouhý průvod zvířatek si to mířil k chaloupce, kde žil Thabo se svými rodiči a dědečkem Samoa. Zvuky zvířátek ho probudily. Byl tolik šťasten, když viděl onen slejvák vody, který proudil nepřetržitě z modravého nebe.

Thabo zakřičel "digiridíííííí....."a to znamenalo, že je opět šťastný a veselý.


Fotografie z buše nejsou, protože si nepřáli, abychom je fotili, přiložené foto je od Opery v Sydney, kde hrají pro turisty.