NA KOPEČKU - POHÁDKOVÁ BABIČKA (část druhá)

Toho dne byla na jídelním rozvrhu napsána HUTNÁ BRAMBOROVÁ POLÉVKA.
Paní Drobná ji snědla, způsobně si utřela ústa ve stojánku nabídnutým ubrouskem a s pohledem zamilované děvy se zasnila. Seděla tak asi dvě minuty. Seděla zcela bez hnutí, zatímco kolem ní dál běžel čas a skoro snad ani nedýchala. Vzduchem se neslo cinkání vidliček a nožů, smrkání do připravených ubrousků a věčné kašlání pana Hulána. Koukala kamsi z okna na zahradu a na stole jí stydla křenová omáčka s knedlíkem, u kterého se smál kus pěkně libové uzené flákoty. Seděla netečně a přemýšlela. Pak vstala a šouravě si došla pro knihu připomínek.
Položila ji pomalu na stůl, rozvážně uchopila tužku koh-i-nor číslo 1, ostrouhanou ořezávátkem Blesk a do knihy napsala:
„Polévka byla hutná, nikoliv však chutná“
Pak tužku do sešitu přivřela a zase ji šouravým krokem odnesla ke dveřím. Konečně došlo na omáčku. Labužnicky ukrajovala z knedlíků i z uzeného. Obřadně vše namáčena do omáčky a něco si pobrukovala. Jemným zamáváním vidličkou, z které jí ukápla omáčka na stůl, naznačila Naďěždě civící z okénka, že by si dala ještě jeden knedlík. K její velké spokojenosti jí byl dopřán. Posledním kouskem knedlíku pak vytřela zbytek omáčky, mlaskla a odložila příbor. Pak se podívala nenápadně kolem sebe a ukazovákem vytřela zapomenutý kousek omáčky z kraje talíře i ten na stole a s přivřenýma očima, plnýma rozkoše, jej olízla. To nebyl oběd, to byl koncert.
Pak pomalu vstala, přihrbeně skládala své kroky do opatrné chůze a u dveří do knihy připsala: „Omáčka dobrá!“
Paní Drobná byla pohyblivá a soběstačná. Byla to stařenka, která vám nepřidělávala žádnou práci. Bydlela na pokoji sama a dokonale si ho udržovala v čistotě. Měla tam svůj skromný starý nábytek, který si dovezla s sebou při nástupu do Domova. Pečovala o svých pět gloxínií na oknech a ty se jí za to odměňovaly bohatými květy. Květiny byly jako její děti, se kterýma si povídala a hladila je něžně po květech i po listech.
Kdykoliv se udělalo venku hezky, tak chodila na zahradu a starala se tam o květinové záhony. Páteř měla mírně nahrbenou, ale jinak pohyblivější než já. Spolehlivě se ohýbala a nehrozilo, že bychom si pro ni museli dojít a v ohnuté pozici odnést na pokoj jako tomu bylo u jiných. Pod jejíma rukama květiny jen vzkvétaly, ale i spokojeně uvadaly po úspěšně prokvetlém životě. Okopávala je, zalévala malou konvičkou, s kterou musela nesčetněkrát zajít pro vodu. Pak sedávala na lavičce obklopená „svou“ květenou a s přivřenýma očima si užívala sluníčko, které ji spolehlivě nabíjelo na sto procent. U toho se mile usmívala a díky skvělému sluchu věděla o kdejakém šustnutí kolem sebe a tak jste ji nikdy nepřekvapili nepřipravenou. Jednou, a to mě na to upozornila Alenka, která v němém úžasu ukazovala jejím směrem na zahradu svým dlouhým prstem, jí dokonce na rameni přistál velký motýl Emanuel. Totiž otakárek. Seděl a úplně si hověl na jejím přehozeném vlastnoručně upleteném žlutém plédu. Pomalu svá křídla svíral a hned na to je zase pozvolna rozvíral. I z té dálky bylo vidět, že se mu sosáček spokojeně natahuje a zase pomalu roluje zpět.
„Chápeš to?“ ptala se mě učarovaná uklízečka. Chtěl jsem jí odpovědět, že rozhodně ne, ale strčila mi svou voňavou dlaň od Propperu před ústa v obavě, že bych mohl tento okamžik vyplašit. Opřené koště se jí pomalu svezlo po stěně na zem, kde do ní hlasitě kleplo. „Šššš…“ obořila se na něj a sjela ho spalujícím pohledem se stejnou obavou.
„To je jak v pohádce,“ hlesla a mně nezbylo, než s ní souhlasit. A tak si tam ti dva spokojeně seděli a vyhřívali se v ranním slunci. Svět se pomalu ubíral kolem nich a za nimi za oknem stáli dva čumílci s otevřenýma pusama.
„Víte paní Drobná,“ povídám jí, když se vracela ze zahrady, „že vám…“
„Že mi na rameni seděl motýl? To vím. Jen jsem se bála, že mi ho někdo z vás vyplaší bezduchým upozorněním,“ řekla tichým rozvážným hlasem. Pak mě zase jemně chytla za ruku a s jejím modrým pohledem odpověděla za mě, „ale to vy byste nedopustil, že?“ a já v tu chvíli věděl, že určitě ne.
Paní Drobná původně pocházela z Plzně. Prožila tam dětství i válku. Když její město osvobodili američtí vojáci, pracovala jako sestra v lazaretu a bylo jí devatenáct. Uměla dostatečně anglicky na to, aby se mohla starat o zraněné americké vojáky. Tam se jí pod ruce dostal Cliff. Pohledný mladík z Georgie, který byl těsně před příjezdem do města zraněn. Měl prostřelené obě nohy a oči jen pro ni. Při ošetřování se choval velmi statečně a ona si ho zanesla hluboko do svého srdce. Ještě necelý rok po té prý zůstal po nějaké dohodě s armádou v Plzni a tak bylo dost času, aby se sbližovali stále pevněji. On chtěl ji a ona zase jeho. Když se pak rozhodl odjet domů, vzal ji pevně za ruku a už ji nepustil. Až v Douglasu, kde bydlel, jak nadneseně vyprávěla s vlhkýma očima. Ona se tomu nebránila. Její rodiče zahynuli při spojeneckém náletu a bratr byl už dávno ženatý někde v Táboře. Nic ji tady nedrželo. Naopak, chtěla zapomenout po boku někoho milovaného a Cliff to dokázal. Když pak po šesti letech zahynul při automobilovém neštěstí, zhroutil se jí svět podruhé. Vrátila se. Její návrat do vlasti byl ale protkán tajemstvím. Nikdy o něm nemluvila. Byla to pro mě záhada, ale ani rafinovanými otázkami jsem tu záhadu nerozlouskl. Usmívala se a tvrdila, že se to tak nějak přihodilo.
Při jejím vyprávění často pletla. Občas podlehla melancholii a u ní pak pletla. Pletla automaticky. Vypadalo to, že může plést i ve spánku. Její prsty ani v pokročilém věku nevykazovaly žádné degenerativní změny a tak pletla s neuvěřitelnou lehkostí. Seděla netečně a cinkala jehlicemi. Možná u toho vzpomínala, možná přemýšlela a šály jen přibývaly. Pletla totiž šály, to jsem zapomněl říct. Zpočátku pletla i ponožky, ale pak jí nějak nevycházely naměřené velikosti a tak se dala na šály. Pletla takové ty dlouhé, kterými jste se celí obalili. Pletla krátké, jen takové na překřížení, ale i zcela maličké. Když ty maličké, úzké sešila dohromady, vytvořila tím čelenky. Ty byly také oblíbené. Uměla u šál stvořit jemné vzory, ale i hrubé ba i síťované, obzvlášť elegantní, které získaly oblibu hlavně mezi děvčaty ze směn. Dokázala splést dohromady i jakési bambulky a dát jim tvar módní šály, která nejen krásně hřála, ale i velice efektivně vypadala. Ošálovala celý důchoďák i přilehlé členy rodin. Obdarovala všechny, co měli s tímto zařízením něco do činění. Řidiče dodávek z čistírny, vodoinstalací, sanitek i pohřebního vozu. Doktory sem jezdící, návštěvy klientů ba i popeláře. Dokonce i kněz dostal jednu. A pak ještě jednu a ještě jednu, protože v kostele je prý občas pěkná zima.
Upletla dokonce jednu v barvách Sparty pro našeho vrátného Aleše. Alešek pak chodil po patrech s rukama rozpaženýma, třímajíc v nich barevnou šálu s pokřikem „Sparta! Sparta!“
Pan Hulán se tomu z vozejku smál, až se rozkašlal, díky uvolněnému hlenu. Odplivl si na zem, za což okamžitě dostal vyhubováno od Alenky baskeťačky a málem i hadrem, ale nemohla ho najít, protože jsem jí ho z vozíku sebral já, abych s ním utřel rozlitý čaj z konvice.
Á propos, koupil jsem si včera nové boty…