balada o snu

klopýtá večer přes pařízky

jak mladý srnec skáče

až tam, kde rostou nízké břízky

kde noc sedí a pláče



copak se děje? ptá se tiše

proč tady slzy tečou?

víš, šeptla, je to strašný klišé

ale dny se mi vlečou



táhnou se jako želatina

bez konce, bez začátků

vždyť neděle...ta má být jiná

a ne den plný zmatků



pondělí, nový týden vstává

já začínám svou práci

a každý jenom polehává

anebo stresem zvrací



už nechci dál být jenom časem

určeným k zahálení

vzdychla si uplakaným hlasem

však jiná možnost není



takhle to chodí, co svět světem

pokusy změn tu byly

a jako vždycky, s každým létem

se zase nechytily



svět neváží si klidu noci

krásy černého nebe

hvězdy když září...znáš ten pocit

týká se to i tebe



a večer smutně hlavou kývá

osud náš léty daný

sen, o kterém i slavík zpívá

je život neprospaný



prožít si to, o čem se zdává

co se mi hlavou honí

vím, dávno vím, ty jsi ta pravá

a k noci hlavu kloní



polibkem do ztemnělých vlasů

splynuli spolu v tichu

a my? kdo z nás vidí tu krásu

bez stigmat lidských hříchů?