Cesta mojí duše

Neplačte drazí,
stojícího u mého hrobu,
slzy si ponechte pro tragédie,
tělo mám studené, ale má duše žije.

Večerní déšť smyl z ní tíhu,
a když pohladily ji ranní paprsky,
vznesla se k nebi,
a odvál ji vítr.

Poletovala nad lány ječmene,
hladila klasy a čenich srnečků,
na kterém zůstala,
aby viděla, kde oni pijí.

Z rypáčku smyly ji vlnky,
v proudu plula s úhoři,
vyprávěla jim svůj příběh,
a na hladině zůstaly ze slov kroužky.

Slabiky do zobáčku uzmul si ledňáček,
přenesl je do vlčích máků,
ze kterých spadaly do liščího kožíšku,
který se proplétal stébly louky.

Donesl je do remízku,
z remízku poté v les,
kde uložily se k odpočinku,
na mechové peřině.

Slabiky příběhu, příběh mé duše,
žijí-li svým životem, žije i ona,
ležela na pařezu,
slunce již zapadalo.

Přišel večerní deštík a ráno mýtinku políbily paprsky...