povidlové povídání

  
  
  
ve slivoni vzplály vlasy
jak je zvedly husté větve
ruce svedly rituály
/mé je uvnitř a to vně tvé/

plody léta plodná léta
deklamuje paralela
a když od úst pecka vzlétá
jak artefakt duše těla

jako nota do pomlky
kolmo k nebi namířená
k beránkům co ženou vlky
posteskla si stejná žena:

co ještě dnes v barvách plane
zítra bude zašlapané
.
.
.
.
.
na poslední stopce visí
povidlové povídání
/jazyk sládne táhlým kdysi/
na pasece místo laní

zůstane jen bludný kámen
a s ním toulky rozhodnutí
se vším co už nepotkáme
holý kmen je sloupec rtuti

prostupuje za zahrady
linkou cesty a dál k nebi
vymezuje tam a tady
tady se mi uvelebil

suchý lístek na rameni
a když foukne tam
už není