25. Co kdyby ne….

Ještě ten večer jsem dostala zajímavý nápad: Co kdyby mi někdo řekl, že s Nickem nejsme dvojplameny? Možná bych ho tak dokázala nechat mnohem snadněji jít…?! Vlastně jsem nikdy nikomu tuhle otázku přímo nepoložila… Ano, bála jsem se odpovědi. Ale teď…
Jelikož jsem nedávno byla na přednášce jednoho léčitele, člověka, který vidí minulé životy, a získala jsem na něho mailovou adresu, připadalo mi vhodné obrátit se právě na něho. Radši jsem mu hned napsala. Věděla jsem, že mě to odhodlání může rychle přejít. Každý se přece známe nejlíp…
Hned druhý den ráno jsem od něho dostala odpověď. Mimo jiné mi napsal, že mám zelené budhistické srdce, téměř žádnou karmu a ego, prostě duchovně docela dost vyspělá bytost. No, to mě potěšilo a hned jsem si řekla, že ego teda fakt jako ještě docela mám, protože právě to v onu chvíli pyšně poskočilo…
Co se týče mého vztahu s Nickem – setkali jsme se prý už v mnoha minulých životech a z nějakého důvodu vyzdvihl právě tento náš společný příběh: 'Před sto lety jste se setkali v Dánsku jako nejlepší přátelé. Společně jste dělali nějakou zábavu pro lidi, něco jako v dnešní době „šoubyznys“. Měli jste velmi blízký, silný vztah, ačkoli jste nebyli milenci. Jenže vy jste se jednou rozhodla, že s tím vaším byznysem skončíte a dáte přednost dětem, rodinnému životu… On to nepochopil a nerozešli jste se v dobrém. Prostě vám to nedokázal odpustit…'
Přišlo mi jako zajímavá souvztažnost, že on se opět stále věnuje šoubyznysu a já vedu rodinný život, brzo jsem se vdala a měla děti, které jsou pro mě na prvním místě. Jako bychom navázali na to, co bylo tenkrát.
On vlastně díky tomu, že se konečně odhodlal oženit, teď míří víc tím směrem, kterým se ubírám já… A tím, že jsme takhle pocitově a telepaticky napojení, jsem ho mohla pošťouchnout, dodat odvahu k tomuto rozhodnutí...
Ano, zajímavé poznatky, nicméně na to, jestli jsme s Nickem dvojplameny, mi z nějakého důvodu neodpověděl. A mně přišlo hloupé, znovu se ho na to ptát. Proto jsem se opět obrátila na paní Vagnerovou.
„Tak už jsi připravená zjistit pravdu?“ usmála se na mě šibalsky.
„Vlastně ne, ale asi to teď právě tak nějak potřebuju. Na jednu stranu doufám, že nejsme dvojplameny a já to budu moct snadněji ukončit. Na druhou stranu by mi to bylo stejně dost líto...“
„Jasně, jdeme na to,“ utnula to razantně a vzala kyvadélko.
„No jo, je to tak a ne jinak. Jedeš v tom dál,“ pokrčila po chvilce práce s kyvadlem rameny a omluvně se na mě usmála.
„Takže jsme dvojplameny...“ hlesla jsem sotva slyšitelně a hlas se mi zlomil napětím a úlevou zároveň.
„Nebudete to mít jednoduché...“ posteskla si zúčastněně paní Vagnerová.
„A kdo to má v životě jednoduché…?“ mávla jsem silácky rukou, i když mi bylo spíš do breku.
„...ten se nic moc nenaučí,“ dokončila povzbudivě mou větu.
„Já vím. A děkuju.“