Ve spirále osudu - román
přidáno 25.05.2022
hodnoceno 0
čteno 41(3)
posláno 0
Po přečtení Michalových textů jsem už jen tak sledovala zajímavé okolí, kterým jsme projížděli a díky tomu po chvíli jednoduše suše vytuhla. Jako už tradičně to nemohlo být jen tak. Vyspat se v klídku nebylo možné. Okamžitě připlul na vlnách spánku jeden z těch ohromujících snů skládajících kousek po kousku můj záhadný minulý život.
Moje duše se objevila kdesi u staveniště. Po několika amatérských mrknutích mi došlo, že se nejedná o jen tak nějaký baráček – budova se rýsovala do neobvykle ladných, na současnou dobu poněkud výstředních tvarů. Náhle mě však místo toho rostoucího výtvoru zaujalo něco jiného... Nebo spíš nejdřív jsem já zaujala ty muže, co tam makali jako šroubci.
„Hele, co je to za kočku? Vypadá trochu opuštěně, ne? Měli bysme jí nějak pomoct, hoši, co vy na to?“ ozvalo se pořvávání jakéhosi burana z jednoho budoucího okna a následoval souhlasný řehot. V jednom výklenku, který měl zřejmě jednou fungovat jako východ na terasu, se objevil sympatický mladík. V tu chvíli se mi docela zatajil dech – zářil jako anděl a to i přesto, že slunce se právě schovávalo za mrakem. Vypadal stejně vyjeveně jako já a zůstal jím ještě na několik dlouhých vteřin poté, co na něm zářily už jen ty blonďaté vlasy a chrpové oči.
Jeden z dělníků na něho houkl: „Jungchefe, ať nesešupnete dolů! Kdo by pak vydoloval z vaší fašírkový hlavy další plány tohodle chrámu!“
Mladík sebou škubl a znovu se rozzářil – tentokrát ovšem řečeno jenom obrazně. Zazářil svým neodolatelným úsměvem. Rozesmátým hlasem na mě křikl: „Krásný anděli, obdař nás jedním svým kouzelným úsměvem, ať nám jde práce lépe od ruky a tato, prozatím celkem nevýrazná budova, promění se ve velkolepé architektonické dílo na věky věků!“
„Snad tě nechytá další umělecký fantas, Alexi!“ vybafl na něho rozjařeně jiný mladík vystupující k němu po širokých schodech. „Nejdřív tenhle uměleckej záchvat, na kterým musíme dřít jako otroci, a teď ještě začneš skládat ódy a bude z tebe navíc poblázněnej poeta! Kdybys mě chtěl náhodou zaměstnat pro změnu jako tvého osobního zapisovatele, tak tě předem varuju!“
Alex se s cukajícími koutky úst na minutku koukl na toho muže a hned zase na mě se slovy: „Nenechat se inspirovat samotným andělem – to by byl hřích, bratříčku! A snad je to i můj vlastní anděl přinášející mi to, co jsem kdy hledal...“
Následovala jakási temná pomlka, jestli jste si někdy uvědomili pauzu mezi dvěma sny, a pak tu bylo zase jakési pokračování s jistým pokročením v událostech. Šla jsem po stejné ulici, bylo ráno. Na stavbě už bylo živo, ale já tam nešla. Čekala jsem na rohu vedlejšího domu, až jsem zahlédla onoho Alexe se dvěmi malými dětmi. Došli až ke mně a já se s trochou nejistoty v hlase pokusila nenápadně zjistit, co se děje: „Hrdý táta vede děti do školky?“
Alex se nádherně zasmál: „Ale ne, to jsou děti mého nejstaršího bratra. Je teď někde na jednání. Tak jim vlastně dělám tátu, máš pravdu!“
Přidala jsem se k nim. Po chvíli chůze a veselého štěbetání s dětmi jsme došli ke školce, zanechali je učitelkám a vydali se zpět jen já a Alex směrem ke staveništi.
Když jsme míjeli park, Alex navrhl, abychom si sedli na lavičku a na vteřinku vychutnávali tu ojedinělou krásu uprostřed velkoměsta.
„Víš, jsem architekt, tahle budova je můj první velký projekt. Všichni do mě vkládají velké naděje...“ dal se pomalu do řeči a přitom se rozhlížel kolem. „Mám rád svoji práci... Ano, miluju ji... Jen jedna věc mě trochu trápí – mám pocit, že to, co tvořím, je příliš ustrnulé, neživé! Podívej se tady všude kolem, co vytvořila příroda – všechno pulsuje životem... a láskou!“
„Bude to nejkrásnější divadlo v Evropě, budou se v něm hrát ty nejlepší hry autorů mnoha generací a jeho velkolepost vstoupí do dějin,“ zahleděla jsem se daleko do budoucnosti. „Navrženo a stavěno s láskou nasává ty nejjemnější energie, stejně jako příběhy, které se v něm jednou budou odehrávat... Lidé odsud budou odcházet naplněni těmi nejsilnějšími emocemi a neodolatelně přitahováni jejím kouzlem, budou se do této nádherné stavby vracet stále znova a znova.."
Prudce se ke mně otočil a zahleděl se mi do očí. „Právě jsi vyřkla jeden z mých velkých snů!“
Pak na chvíli umlkl a jen tak si prohlížel moji tvář.
Náhle jeho prsty něžně opsaly rysy mého obličeje od čela přes nos a zastavily se na mých ústech.
„Splň mi, prosím, i můj nejkrásnější sen,“ zašeptal vášnivě.
„Náš společný sen...“ hlesla jsem a roztouženě jsme se políbili.
Po nebesky krásné chvíli strávené v jeho objetí jsem vyslovila svou poslední věštbu o nás dvou v tomto životě: „Právě jsi vytvořil to nejkrásnější, co může člověk živého vytvořit – lásku. Láska, to je naše budoucnost a poslední jistota, kterou chci kdy vědět o nás dvou předem.“
A jak hluboké a upřímné bylo mé přání, taková byla i skutečnost. Už nikdy víc jsem v tom minulém životě nevěděla nic o našem společném životě předem. Až časem jsem poznala, jakého utrpení navíc mě to ušetřilo...

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
23. Tvoříš lásku – tvoříš život : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : 24. A právě takoví doopravdy jsou...
Předchozí dílo autora : 22. Ztratit se a zase najít v tom jiném světě

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Iphone 13 Pro

Na velkém iPhonu 13 Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2022 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku