Autobiografické dílo. Příběh mě a jeho. Dílo napsané nejdražšímu člověku. Pozn.: je docela dost dlouhé
přidáno 21.07.2008
hodnoceno 2
čteno 1623(17)
posláno 0
Pozn. autora: Tyto Zpovědi jsou zcela autobiografickým dílem. Všechny události, jenž jsou zde popsány, se staly v reálném čase a všechny osoby, které jsou tady zmíněny, existují.
K dílu můžete zanechávat komentáře, můžete se i na cokoliv zeptat, vyjma identit jednotlivých postav, k nim vám nebudu podávat žádné bližší informace - chci totiž zachovat jejich právo na soukromí.
Zpovědi jsou poměrně rozsáhlé, jejich typickým znakem je volný tok myšlenek a přesné zachycení pocitů (žádná fabulace, nýbrž skutečnost). Podle dřívějších reakcí je dílo určeno především trpělivějším čtenářům, protože jakožto celek prý Zpovědi působí velmi depresivně…
Hezké počtení přeje M.H.

Jsi mé bludiště s lidským srdcem i vlastnostmi, jsi mými slunečními paprsky, které mé hřejí. Jsi moje všechno, utváříš mé myšlenky, ideály i sny. Jsi můj snář, má budoucnost, má touha, má obživa v období hladu. Jsi to, co potřebuju, co miluju, jsi vším, co už bylo řečeno…. [Jen tobě]

/Tento příběh bude vždy jen tvůj/

Vracím se do minulosti. Vracím se do roku 2006. Vracím se do měsíce dubna. Tehdy to všechno začalo. Vlastně mi to celé přijde jako jeden velký paradox. Nikdy jsem ti nechtěla vyprávět, jak to celé bylo. Nechtěla jsem, abys to věděl. Myslela jsem, že to všechno pro tebe zůstane tabu. Teď jsem však změnila názor. Vlastně ani moc nevím, co mě k tomu přesně dohnalo, ale vím, že to chci udělat, ačkoli si moc dobře uvědomuju, že tě tímhle od sebe možná odeženu. Na druhou stranu ale vím, že každý čin, jenž v životě učiníme, má svá rizika. Díky některým můžeme leccos získat, ale také ztratit. Netroufnu si odhadnout, co se stane v našem případě. Nečekám ale nic monstrózního. To také ani není účel tohoto příběhu. Já jsem se prostě jen nechtěla věčně schovávat za různé polopravdy a nebo absolutní lži, které nejsou ničím jiným, než mou vlastní slabostí a nedůvěrou v sebe sama. Až ty jsi mi ukázal, že věci můžou být i mnohem snazší, než se na první pohled zdají. Vlastně jsi mě naučil mnohému, aniž bys o tom sám věděl. A v tom je ta tvoje duševní hodnota. Ne, nečervenej se. Ani nekruť hlavou. Víš, každý z nás vnímá lidi okolo sebe jinak. Každý to vidí v jiných rozměrech, protože, jak jsi sám řekl, každý jedinec je „originál“, a proto každý z nás má také jiná měřítka a jiné pohledy na vlastnosti jedinců…. A já vidím tvou obrovskou hodnotu právě v tvé povaze a názorech…
Nyní ale zpět k měsíci dubnu v roce 2006. Tehdy poprvé jsem si začala pohrávat s určitými myšlenkami. Do té doby jsem tě znala pouze od vidění a tehdy mi šlo to, co nyní zvládám horko těžko. Tehdy jsem se na tebe dokázala podívat zpříma, aniž bys mohl z mého pohledu cokoliv vyčíst. Tenkrát jsem neklopila oči, ani jsem si nepřipadala trapně. Nevěděla jsem o tobě vůbec nic. V hlavě jsem tě měla „zakódovaného“, jako kluka, co chodí o rok výš, hezky se usmívá a přátelí se s některými mými kamarády. Tehdy jsme se spíš míjeli, já tě vlastně ani nijak nevyhledávala. Připadalo mi to zbytečné. Měla jsem svůj vlastní svět, v něm svoje ideály a lásky, a dá se říct, že jsi mi v něm nijak výrazně nescházel. Tehdy jsem byla ještě moc velká idealistka, ale zároveň jsem byla v něčem mnohem víc odhodlaná, což se v následujících měsících říct nedalo. Pak se ale situace začala měnit. Uvědomila jsem si, že tě prostě už neumím ignorovat. Nedokážu teď říct, kdy se to celé takhle přeměnilo, jen vím, že to bylo pro mě docela nečekané ? Nevěděla jsem, jak si s nastalou situací poradit, a tak jsem to celé nechala osudu, „Co se má stát, stane se“ říkala jsem si plná optimismu, s přesvědčením, že to celé honem rychle vyšumí a všechno zas bude jako dřív. Jenže, nestalo se. Přihodil se totiž přesný opak – můj zájem o tebe začal sílit, a to znatelně a taky dost intenzivně. Nechtěla jsem se tomu bránit, neboť jsem si říkala, že jde jen o nějaké „pobláznění“, a všechno zas brzo bude OK. Toto jsem si myslela, ovšem dělala jsem pravý opak. Začala jsem o tobě shánět útržkovité informace. Chtěla jsem se prostě dozvědět, kdo se opravdu skrývá pod tím přátelským (a zároveň nesmělým) úsměvem a záhadným pohledem v očích. Zpočátku to šlo dost těžko, ale v dubnu se vše v dobré obrátilo. Zjistila jsem, jak se jmenuješ a rovněž jsem získala tvé telefonní číslo (od kterého pitomce? Ptáš se asi,co? Neřeknu! ;.) ), které jsem si uložila do mobilu s předsevzetím, že tě zkusím prozvonit, ale až o prázdninách, kdy nebudeme chodit do školy, abys náhodou nemohl zjistit mou identitu. Jo, nechtěla jsem, abys věděl, kdo opravdu jsem. Ne vždy mě totiž kluci dokázali respektovat, a jelikož jsem neznala tvé povahové rysy, měla jsem strach, že budeš další z těch frajírků, kteří mě bez mrknutí oka pošlou do háje. To byl hlavní důvod, proč jsem vůči tobě chtěla zůstat inkognito…
Poněvadž jsem ale od přírody zvědavá, nedodržela jsem svoje „předsevzetí“, že se tě pokusím kontaktovat nejdřív až za dva měsíce, a učinila jsem tak již v dubnu, venku ten den nádherně svítilo sluníčko, bylo ukázkové jaro. Seděla jsem nad sešitem dějepisu a vůbec jsem se nedokázala soustředit, protože jsem střídavě brala do ruky mobil a pak ho zase pokládala zpátky na své místo. Po krátkém dohadovaní mého rozumu s něčím naprosto nadpozemským, jsem se rozhodla, že tě prozvoním už teď. „Ale nic víc“ říkala jsem si. „Jenom ho prozvoním“ dušovala jsem se :-D Se zvláštním napětím jsem tě prozvonila. Ani nevím, co jsem očekávala, nicméně po chvilce jsi mě prozvonil zpátky, což mě, přiznávám, celkem potěšilo. Prozvonila jsem tě znova. Čekala jsem na další prozvonění z tvé strany a místo toho přiletěla sms. Vykulila jsem oči. Zároveň jsem se ptala sama sebe, jestli jsem skutečně neudělala chybu, když jsem tě kontaktovala. Nicméně sms jsem si přečetla. Ptal ses mě, kdo jsem, a žádal jsi mě, ať jsem upřímná. „Slušně vychovaný kluk“ musela jsem přiznat, a přičetla jsem ti bod k dobru. Nesnáším totiž frajery, takové ty nagelované machýrky bez jakýchkoliv hodnot. Nedokázala jsem sice odhadnout, jestli ta tvoje slušnost není jen pózou, ale podle projevu ses mi zdál jako normální slušný kluk. Přečetla jsem si tedy příchozí textovku od tebe a všechno se ve mně začalo bít. Nechtěla jsem ti lhát, věděla jsem, že upřímnost by byla na místě, ale na druhou stranu jsem měla strach. Zas ten prokletý strach! Někdy jsem se na sebe ani nedokázala podívat do zrcadla, jak moc jsem sama sobě připadala zoufalá, dokonce tak moc, že nejsem schopná být k někomu upřímná. V mozku mi to začalo šrotovat a já přemýšlela, jak se ti nějak slušně „vylhat“. Ani nevím, jak jsem si to tenkrát představovala. Muselo mi být přeci jasné, že budeš chtít vědět, kdo skutečně jsem, že tě nějaká „virtuální“ holka, která odmítá mluvit na rovinu, nebude moc dlouho bavit. Možná jsem to i věděla, ale nechtěla jsem si to přiznat, a tak jsem zvolila jednodušší variantu. Svou odpověď jsem tudíž zaobalila do značně neutrálního sdělení, které sice neurazí, ale taky nic moc neprozradí. Samozřejmě, že tě má nic neříkající odpověď nijak dvakrát neuspokojila, a tak jsi zkoušel zjistit něco víc konkrétnějšího. Nakonec jsem se rozhodla, že přeci jen nezůstanu absolutně anonymní osobou a některé informace jsem ti na sebe prozradila. Bylo to však i tak dost málo. Věděl jsi jen jméno, názvy mých oblíbených kapel a taky to, že „je na mně něco, co holky kolem tebe nemají…“ to byla taková moje hlavní indicie a byla jsem zvědavá, zda jejímu obsahu dokážeš přijít na kloub. Dny plynuly, naše vzájemná komunikace přes sms byla stále řidší a nic nenasvědčovalo tomu, že bys mě „odhalil“. Čas plynul a ty jako bys na čas vyšuměl v mé hlavě do ztracena…
Byl poslední školní den. Na prázdniny jsem se těšila. Byla jsem ráda, že jsem svůj první rok na střední zvládla s dobrými výsledky, a zdálo se, že mě už nic nedokáže rozhodit, vždyť vidina dvou měsíců volna a lenošení je hodně povzbuzující ? S tímto pocitem jsem ze školy i odcházela. Pak se ve mně ale něco zlomilo. Uvědomila jsem si to až když jsem tě po dlouhé době zase zahlédla. Uvědomila jsem si, jak dlouho tě neuvidím. Ta představa sama o sobě mě dost vyděsila a navodila mi dost silný deprimující pocit. Na povrchu jsem vypadala neskutečně šťastně, usmívala jsem se na lidi okolo. Ovšem právě tento úsměv byl protipólem toho, co se dělo uvnitř mě. Tak těžký pocit jsem snad do té doby ještě necítila. Byla to bezmocnost, nejvyšší stupeň zoufalství, pocit osamění… Nevím, co všechno. Jen vím, že mě to obklopovalo. Byl to zlý sen, ze kterého jsem se nedokázala probudit. Nešlo to, ačkoli jsem strašně moc chtěla. Od toho dne se můj život změnil od základu. V té době jsem si sáhla na vlastní dno. Tak moc jsem ti chtěla říct pravdu, protože mě právě ona pravda strašně tížila a vyumělkovaná lež naopak neskutečně pálila. Tehdy jsem se upnula na psaní, byla to jediná činnost, při které se mi ulevilo. Začala jsem psát prostinké příběhy jedné nenaplněné lásky. Tenkrát jsem psávala každý den. Byl to můj lék na mou bolavou duši. Někdy jsem dokázala napsat i tři povídky denně. Byla jsem přeplněná emocemi a láskou a chtěla jsem je někomu sdělit. Chtěla jsem je ze sebe vykřičet, protože jak plynul čas, všechno to, co jsem cítila, bylo pro mě těžkým břemenem, s kterým se jen hodně těžko žilo…
Na začátku července jsem se také seznámila s tvým bratrem. Tehdy mě kontaktoval on a já byla přesvědčená, že to byl tvůj „trik“, jak zjistit, kdo jsem. Dnes ale už vím, že bys nic takového neudělal, a pokud snad ano, rozhodně bys k tomu nepřizval zrovna jeho (nebo se mýlím??;-) ) Začala jsem si s ním psát a je to zvláštní, ale jemu jsem hned po pár textovkách dokázala bez vytáček říct to, co tobě jsem se neodvážila nikdy přiznat. Jemu jsem dokázala říct, že jsem na vozíku. Jemu, cizímu člověku, jsem to řekla, a tobě jsem lhala. Je to těžko pochopitelné? Když jsem se na totéž ptala sebe samotné, zjistila jsem, že odpověď je vlastně vcelku strašně prostá a jednoduchá. Na něm mi nezáleželo a i kdyby mě jakkoli urazil, nesla bych to, myslím, docela hrdinsky. Ale na tobě mi záleželo, ty ses pro mě stal vším. Záleželo by mi na tvé reakci. V tu chvíli jsem měla jedno veliké přání, jenž mi připadalo nesplnitelné: přála jsem si, abych s tebou jednou taky mluvila takhle na rovinu a já se před tebou nemusela skrývat. S tvým bratrem to bylo celé takové zvláštní. Dnes si myslím, že jsem se k němu upnula jen proto, že jsem si bláhově myslela, že by mi třeba mohl nahradit tebe. Já vím, je to zcela nesmyslné, sobecké a povrchní. Ale v té době jsem asi nedokázala přemýšlet racionálně. Zoufale jsem hledala naději, a jakmile se objevil někdo, kdo by mi ji mohl dát, upnula jsem se na něj. Brzy jsem ale zjistila, že to byla chyba. Petr je úplně jiný, než ty a dokonce si myslím, že je jen hodně málo věcí, ve kterých bych se s ním shodla…
Čas plynul a já už se naučila žít se skutečností, že nejsi jen „poblouzněním“, jak jsem si na začátku myslela. Stal ses součástí mého života a také mých myšlenek. Psala jsem své povídky, byly o tobě a pro tebe – stal ses mojí múzou a jsi jí dodnes. Všechny ty příběhy, které jsem v době letních prázdnin napsala, byly směsicí lásky, obdivu, idealismu, bolesti, únavy i zoufalství. Psala jsem tak, jak jsem to cítila. Připadalo mi prázdné psát o něčem, co není skutečné. Nejdřív jsem psala s přesvědčením, že všechny ty mé osobní příběhy jednou vymažu a zůstanou bez povšimnutí, možná i to je důvod, proč jsem v nich byla tak otevřená. Přiznávám, že psaní bylo tehdy mou jedinou terapií. Všechna ta slova lásky i nenávisti zrcadlila mé vnitřní pocity. Samozřejmě, neměla jsem sebemenší důvod tě nenávidět. Měla jsem spíš averzi sama na sebe.
Uběhl první měsíc prázdnin, červenec se pozvolna přehoupl do měsíce srpna, a já už se pomalu utěšovala vidinou brzkého začátku nového školního roku. To byla totiž jediná šance, jak tě znovu spatřit. Neskutečně jsem se na ten okamžik těšila. A tak jsem se měla alespoň nač upnout, měla jsem na krátkou chvíli opět něco, co by zmírnilo mé depresivní pocity. Je to asi zvláštní, ale dodnes si pamatuji některé okamžiky naprosto přesně. Stejně jako jeden z prvních dnů měsíce srpna: probudila jsem se do uplakaného rána, které mi na náladě zrovna dvakrát nepřidalo. Byla jsem vnitřně šíleně zdeptaná. Půlku noci jsem strávila pozorováním bílé zdi a přemýšlením, jak naložím se svým pochmurným a zpackaným životem. (Oči jsem měla stále zavřené, viděla jsem před sebou jeden jediný obrys, v hlavě jedna jediná představa, v srdci jedno jediné přání, v duši jedna jediná neutuchající pálivá bolest. S námahou jsem rozlepila zasněné bolavé oči. Instinktivně jsem šmátrala kolem sebe a hledala jeho tvář. Ta se jako by najednou rozplynula ve tmě a já zůstala zase sama…. Pokoušela jsem se usnout snad už po sté. Prostě jsem nemohla. Byla jsem přeplněna novými pocity a poznáními. Koukala jsem se ven z okna nebo jsem prostě jen zírala do tmy a doufala jsem, že v ní najdu něco, co mi před chvílí sebrala. Chtěla jsem, aby mi vrátila ten obličej. Chtěla jsem vrátit naději. Chtěla jsem vrátit klidný spánek! [Když nemůžu spát] )
Probudila jsem se a byla jsem neskutečně unavená. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, zděsila jsem se: obličej jsem měla bledý jak stěna, oči podivně zapadlé a bez lesku, vypadaly hrozně prázdně. Až jsem se toho příšerného pohledu zalekla i já sama. Už jsem znala ty svoje „chmury, ale ještě nikdy jsem se nezastihla v tak děsivém rozpoložení. Zkoušela jsem se na sebe do zrcadla usmát, chtěla jsem zjistit, zda to vůbec dokážu – nedokázala. Můj svět i má existence prostě upadla do šedého stínu. Nic nemělo smysl, nic nemělo hodnotu. Upadla jsem do hodně zvláštního stavu, často jsem přemýšlela, jestli je to v mém věku vůbec normální. Vždycky jsem si nějak odpověděla, ale nikdy to nebyla odpověď uspokojivá. Co jsem taky mohla říct? Samozřejmě, že to nebylo až tak úplně normální. Ale co jsem měla dělat? Neumím se strojeně usmívat ani předstírat. Ten den jsem se snažila vzpamatovat, protože měla odpoledne přijet návštěva. Jakš takš jsem to zvládla, i když musím přiznat, že mě jejich zvonivý smích poněkud dráždil. Občas jsem se také pousmála, abych na sebe náhodou nestrhla pozornost a nevzbudila tak dojem, že se se mnou skutečně něco děje. Nikomu jsem se se svými pocity nesvěřila. Bylo to moje tajemství…

Srpen byl pro mě celkově o něco veselejší. Možná je to i tím, že jsem si řekla, že je na čase začít zase normálně fungovat. Už i já sama jsem totiž byla unavená z toho všeho, co se se mnou a ve mně odehrávalo. Věděla jsem, že to, co se děje uvnitř nemůžu až zas tak hluboce ovlivnit, ale navenek jsem mohla ovlivnit mnohé. Změnila jsem tudíž způsob svého života. Začala jsem číst knížky a dál jsem psala své příběhy. Občas jsem se setkala se svými přáteli a můj stav začínal být o něco uspokojivější. Už jsem se na sebe mohla ráno podívat. Poznala jsem sama sebe. Nedívaly se na mě v zrcadle ty cizí oči, jako před pár týdny. Už jsem to byla zase já. Často mě docela mrzelo, že jsem ztratila svůj vnitřní klid a bezprostřednost, kterou jsem kdysi mívala v povaze. Nic jsem neřešila a bylo mi fajn. S tebou se ale všechno změnilo. Změnila jsem se hlavně já. Někdy mi připadalo, že jsem během dne zestárla snad o sto let. Cítila jsem, jak jsem vyčerpaná a bez energie. Na druhou stranu jsem si ale jistá, že díky tomu duševnímu očistci, jak nazývám nejhorší dva měsíce v mém životě, jsem v něčem hodně dozrála a v určitých sférách jsem si utřídila názory. Přesto, že jsem se cítila mnohem líp, neubránila jsem se myšlenkám na tebe. Tomuhle prostě nelze zabránit. V té době jsem zaslechla, že máš nějakou známost, což mě teda zrovna dvakrát nepotěšilo :-D Vím, že závist je hnusná vlastnost, ale já té dívce tehdy opravdu záviděla. Měla tebe. Patřil jsi jí. Měla to, po čem jsem tak zoufale toužila, měla to, co já nemůžu mít, měla tebe. Moje bolístky i naděje se často promítly do mých povídek (Jsem jen další z desítek lidí, které denně potkáváš. Zdám se ti obyčejná, jako všechny ostatní. Pokaždé, když mě potkáš, koukneš na mě takovým zvláštním tajemným a zároveň zkoumavým pohledem. Přejdeš mě bez dalšího povšimnutí a už se mnou dál nezabýváš, zatímco já prožívám vnitřní boj sama se sebou. Kdesi hluboko u srdce mě zabolí, mozek mi začne pracovat na 120 procent, hlavou se mi honí myšlenka, že pro mě tolik moc znamenáš a nikdy ti to nebudu mít odvahu říct… Tisíckrát za den svírám v ruce mobil, civím na jeho displej a i tentokrát přísahám, že ti tu textovku, která by tolik ulevila mému bolavému zamilovanému srdci, konečně odešlu. Stačilo by zmáčknout jeden jediný knoflík a bylo by po všem, ty by ses konečně dozvěděl pravdu a já bych se mohla po těch dlouhých týdnech v klidu vyspat… jenže doposud jsem to ještě nedokázala, vždycky mi v tom něco zabrání. Můj strach, moje hrůza z toho, že mě odmítneš… [I Love You, My Lover] ) Vidíš – třeba I Love You My Lover. Nevím, zda ten příběh znáš, jestli jsi ho někdy četl, každopádně naprosto vystihuje mé tehdejší pocity…
Září. Konečně jsem se dočkala, snad nikdy jsem se tak netěšila do školy. V podstatě se ale nic nedělo, až 29. září 2006 nastal skutečný mezník v celém tomhle příběhu. Ten den máš svátek ? Je fakt, že tehdy jsem neměla v plánu ti popřát. Chtěla jsem zkusit zapomenout (i když ruku na srdce, v té době na to už bylo příliš pozdě). Pak jsem však náhodou mrkla do kalendáře na stole a tam uviděla, že máš svátek. Přemýšlela jsem, jestli to mám risknout a napsat ti, a nebo zda to mám celé nechat konečně spát. Poradila jsem se se svou blízkou kamarádkou a ta mi jednoznačně řekla „jdi do toho“. A tak jsem ti napsala jednoduché přání, za které jsi mi obratem poděkoval. To mi připadalo docela zvláštní, i když jsem věděla, že jsi slušný kluk, neočekávala jsem, že bys na mé přání vůbec nějak reagoval. Druhý den, v neděli večer, kdy jsem po očku sledovala jeden z dílů seriálu Lost, jsem ti napsala znova. A ty jsi opět odepsal! =-O To jsem se už opravdu hodně divila a z naší „sms konverzace“ jsem začínala mít pocit, že ty moc dobře víš, s kým si píšeš, že už pro tebe nejsem dávno anonymní „fanynka“. Chtěla jsem vědět, jestli můj šestý smysl opravdu funguje. Fungoval. Napsal jsi: „Už dávno vím, kdo jsi“. Nevěřila jsem svým očím. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jak zhypnotizovaná jsem asi pět minut znovu a znovu četla tuhle větu. Začala jsem se mírně třást po celém těle a teplota mi vyskočila nahoru. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Byla jsem šťastná! Ulevilo se mi. Spadlo ze mě obrovské břemeno. Vyměnili jsme si ještě pár textovek, kde jsem ti ještě pár věcí objasnila, ale měla jsem pocit, že jsem v tobě našla to, po čem sem tak dlouho toužila…
Vždycky bývalo období, kdy jsme spolu byli v kontaktu a kdy jsme si naopak nepsali třeba i půl roku. Byla jsem na to už zvyklá a nijak mě to nepřekvapovalo. Na konci roku však bylo období, kdy jsme v kontaktu byli. Dozvídala jsem se o tobě stále nové informace a docházelo mi, že se v některých názorech shodujeme. Dalo se s tebou povídat o čemkoliv. Ačkoli, když jsem nadhodila téma, jak ses vůbec dozvěděl, kdo jsem, zarytě jsi mlčel a většinou jsi mě odbyl frází „to neřeš“, takže dodnes nevím, kdo ti to celé řekl.
Byl normální školní den. Vydala jsem se po chodbě a v tom jsem tě uviděla. V tu chvíli se mi zatmělo před očima. Stál jsi vedle ní, držel jsi ji za ruku a něco jste si říkali. Zůstala jsem jak opařená. Podívala jsem se na vás a rychle jsem od vás musela odklonit zrak, protože mi to rvalo srdce z těla. Ucítila jsem, jak se mi derou do očí slzy. Rychle jsem zamrkala, abych svůj smutek ve svých očích co nejrychleji rozehnala. Zhluboka jsem se nadechla a šla jsem si svou cestou. Můžu ti říct, že to byl pro mě hrozný pohled. Nikdy by mě nenapadlo, že bych to tak těžce nesla. Ona měla štěstí, byla vyvolenou. Celý den jsem byla jak zpráskaný pes. Nedalo se se mnou moc mluvit, na všechno jsem odpovídala jednoslovně a urputně jsem přemýšlela, co budu dělat dál. Promítala jsem si všechny možnosti, ale žádná mi nepřipadala dost dobrá. Proto jsem si řekla, že s tebou ukončím veškeré kontakty a udělám maximum proto, abych na tebe jednou provždy zapomněla! Moje předsevzetí mi ale, jako obvykle, moc dlouho nevydrželo. Dokázala jsem ti nepsat jen pár dnů, a pak se dostavil tak velký stesk, že jsem si řekla, že raději poruším své předsevzetí, než abych znovu huntovala svoji pošramocenou duši. A tak jsem s tebou opět navázala kontakt…

Během prosince i ledna jsme se poznávali. Věděla jsem o tobě už velkou spoustu věcí a věděla jsem, že jsi pro mě mnohem víc, než jen kluk s hezkým obličejíčkem. Měl jsi i duševní hodnoty, a to pro mě zůstává tím nejdůležitějším. Vše se zdálo být ideální a já po dlouhé době opět pocítila můj vnitřní klid. Byla jsem ráda, že jsem ho znovu nalezla. Chtěla jsem si ho uchovat co nejdýl. Jenže pak se na scéně objevil (nejmenovaný), kterého shodou okolností známe oba dva. Psali jsme si jednou večer takhle na ICQ a on navázal téma, kdy se dotkl tématu nás dvou – mě a tebe. Začal mi klást otázky, které mi byly hodně nepříjemné, protože byly až příliš osobní. Nejspíš věděl, že se dotkl citlivého tématu, a tak začal stupňovat své narážky. Dospělo to tak daleko, že jsme si nakonec řekli hodně nehezkých věcí a ve mně se opět probudila nejistota. (Nejmenovaný) totiž tvrdil, že to všechno o nás dvou jsi mu řekl právě ty, což jsi mi později popřel. Nevěděla jsem, komu věřit, byla jsem v koncích (pokolikáté už? Radši jsem to ani nepočítala!). Nakonec jsme to spolu jaksi vyřešili. Pak nastalo dlouhé ticho. Nemluvili jsme spolu, ani jsme si nepsali. Zpočátku mě to samozřejmě štvalo, ale později jsem si na to už zase zvykla. Nevím, co tě ovlivňuje v tom, kdy se rozhodneš, že mi odepíšeš, a kdy naopak děláš mrtvého brouka, ale zvykla jsem si na to, že to tak u tebe prostě je…
Byl květen a já se pomalu chystala odjet do lázní. V té době jsme si opět psali a mně se s tímhle vědomím odjíždělo hrozně těžko. Proto jsem si s sebou přibalila i pár tvých fotek. Jednu jsem měla založenou v knížce, další stála na mém nočním stolku :-[ (všichni průchozí našeho pokoje mi tě závistivě očumovali – heč :-P ) a třetí jsem měla uloženou ve fotoalbu. Rozloučili jsme se spolu tenkrát docela důstojně. Dodnes si pamatuju větu, ve které jsi psal „tak ti přeju hodně štěstí a hlavně si to užij – ENJOY IT!“ a já se rozbrečela jak trapná puberťačka, nešlo to zastavit!
Zvyknout si na to, že nejsem s tebou, bylo zpočátku hodně těžké. Chyběl jsi mi a já věděla, že to prostě musím vydržet, protože nebyl žádný způsob, jak svůj stesk zmírnit. Když mě přepadly největší návaly stesku, psala jsem ti textovky. Byla jsem skoro jak závislák, který si nemůže dát svou denní dávku. Já jsem ale nepotřebovala kokain ani heroin, já jsem potřebovala tebe. Tvůj úsměv, tvůj hlas, tvoje myšlenky. Za celý pobyt jsem se však nedočkala jediné odpovědi. Snažila jsem si pro tebe utvořit nějakou obhajobu, ale stejně mi to moc nepomohlo
Světýlko naděje ve mně svitlo, když za mnou přijel (nejmenovaný). Jsem přesvědčená, že on byl jedním z mála pozitiv toho pobytu. Jeho jsem znala už hodně let, ale dlouho jsme se neviděli. Tenkrát za mnou přijel, neboť to byla jediná možnost, jak se po dlouhé době opět potkat. Změnil se, ale ty průzračně modré oči měl pořád. Strávili jsme spolu celé odpoledne a myslím, že jsme to cítili oba. Byla to snad jakási jiskra či co. Přišlo mi to divné, ale bylo to tak. Každopádně od té doby jsem zjistila, že se můžu upřeně dívat na tvou fotku na nočním stolku, a se mnou to nic neudělá. Krátce na to jsem přijela domů. Psala jsem si s tebou. Zdálo se, že se nic nezměnilo.
Pak to ale přišlo. Bylo to v pátek, 13.7.2007 (datum si pamatuji díky tomu, že šlo o „pátek třináctého“) Ten den mi od tebe na ICQ z ničeho nic přišla zpráva. Stálo v ní: „Dej už mi KONEČNĚ pokoj!“ Otřeseně jsem zírala na oněch pět slov a nechápala jsem, co se stalo, žes to napsal. Vždyť jsem nic neudělala (nebo jsem alespoň o ničem nevěděla), musela jsem se tudíž spokojit s konstatováním „že jsem asi někde nechtěně udělala chybu“ Ještě jsem si párkrát přečetla tvé nekompromisní oznámení, či snad přání, a pak jsem ho vymazala z okna konverzace. „Tohle je konec, definitivní konec“ říkala jsem si v duchu a po tváři mi stékala drobná, nepatrná, slza. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela šuplík, z nějž jsem vyndala fotoalbum. Otevřela jsem jej. Na prvních třech fotkách byl tvůj obličej. „záleží mi na tobě, proč jsi mi to udělal??“ ptala jsem se pořád dokola a vytáhla přitom fotky z obalu. Naposled jsem si je všechny pozorně prohlédla. Pak jsem je jednu po druhé zmačkala a vyhodila do koše. Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí mého života. Jako bych spolu s fotkami vyhodila kus svého srdce a životní etapy. Bolelo to! Nebudu ti tvrdit, že ne. Jenže to bylo tvé přání, a já ho chtěla respektovat…
Připadalo mi to podlé, ale nemohla jsem si pomoct. S postupem času se byl (nejmenovaný) víc, než jen kamarád. Měsíc po tom, co jsem vyhodila tvé fotky, jsem s ním začala mít bližší vztah. Nevím, jestli to bylo víc z lásky a nebo ze zoufalství, možná, že v tom bylo obojí, každopádně jsem věděla, že mě má (nejmenovaný) rád a začala jsem věřit, že se mi třeba láska tentokrát nevyhne. Měli jsme spolu hezký vztah. Měl mě rád, já jeho taky, rozuměli jsme si a vůbec nám nevadilo, že jsme od sebe hodně daleko. Byl to pro nás „detail“. Byli jsme spolu šťastní – avšak jen do jisté chvíle. Krátce na to totiž konala jedna „garden party“, na kterou jsem také šla. Neměla jsem ponětí, že tam budeš. Jinak bych tam asi ani nepřišla. Tudíž se stalo, že jsme se po dlouhé době zase setkali. Když jsem uslyšela tvoje jméno, málem jsem spadla z lavičky, protože jsem (naivně!!) myslela, že se na té akci vůbec nebudeš vyskytovat. Když už jsi tam byl a já taky (shodou okolností jsme seděli hned naproti sobě :-D ) rozhodla jsem se, že tě budu ignorovat (to jsi přeci chtěl, ne??) chvilku s vámi všemi posedím a pak si sbalím svých pět švestek a půjdu domů. Nakonec to celé dopadlo jinak. Zlomový okamžik totiž asi přišel s přípitkem – tehdy sis se mnou (nečekaně) přiťukl. V té tmě jsem se na tebe tázavě podívala, ale nejspíš jsi ten pohled s otazníkama ani nezaregistroval. S hrůzou jsem zjistila, že mě to k tobě pořád táhne. Kolikrát jsem se přistihla, že tě pozoruju. Nešlo to zastavit, zase se to všechno vrátilo. Zase jsem se červenala, když jsem tě uviděla, zase bylo všechno jako dřív…A co(nejmenovaný)??? „Nevím, já vážně nevím,jak dál…“zoufala jsem…
Zatím jsem si na onu otázku nechtěla odpovědět. Nechala jsem věci tak, jak jsou. Jen pár věcí se změnilo – tvoje číslo jsem měla opět uložené v mobilu a znova jsem si tě přidala do ICQ seznamu. Občas jsme si napsali pár vět, ale nic monstrózního, natož tak průlomového, se mezi námi nedělo. Proč taky. Stále ještě jsem byla zadaná. A ačkoli jsem měla (oprávněný) strach, že díky své hlouposti a nepoučitelnosti budu zase volná. Zatím se ale nic nedělo. Láska mi kvetla, občas jsem rozkvetla i já, a zdálo se, že znovu do stejné řeky již nevstoupím. Jenže chyba, nikdy neříkej nikdy. Znova jsem ti podlehla. (Nejmenovaný) asi začal pozorovat, že se něco děje. Byl na mě nepříjemný a už dávno náš vztah nebyl tím, co jsme si před pár týdny vytvořili. Stala jsem se spíš jeho opěrným bodem, než jeho přítelkyní. Věděl, že když už nikdo nesnese jeho nálady, já tu pro něj vždycky budu. Kamarádi mi říkali, že je cucačem mé energie, vytvořil si na mě jakýsi druh citové závislosti. Nejdřív jsem to neviděla. A když zas měl „svůj den“, stačilo málo, abych mu zase odpustila. Zjistil, co na mě platí. S dalšími dny mi ale pak docházelo, že mnohem víc myslím na tebe. (Nejmenovaný) jakoby najednou zmizel z mého srdce i mých myšlenek. Jeho výčitky jsem už s ledovým klidem ignorovala a snažila se mít trpělivost. Stejně jsem byla přesvědčená, že my dva spolu už moc dlouho nebudeme, o čemž jsem se přesvědčila v den, kdy mi bez jediné emoce oznámil, že chce odjet do Kanady. Nakonec se jeho cesta sice přesunula na neurčito, ale i tak už jsme spolu byli spíš jen ze zvyku. Konec přišel ve chvíli, kdy se mě zeptal „Cítíš ke mně vůbec ještě něco? Jak dlouho ještě bude trvat, než na mě úplně zapomeneš? Asi moc dlouho ne..“ Měl pravdu, ale nedokázala jsem mu to přiznat. Byla jsem slaboch. Proto jsem se odpovědi vyhla. Od té doby se mnou nemluví… Nastal tedy logicky konec – co bylo už pominulo…
S tebou jsem si pravidelně začala psát až někdy na konci srpna, a to proto, že jsi měl pracovat na stránkách věnovaných kapele Muse ?. Zpočátku to opravdu vypadalo, že stránky nakóduješ, ovšem nakonec z toho sešlo, protože jsi neustále neměl čas a my se s kolegyní chtěly hnout z místa. Dlouho jsem ti to chtěla říct, ale nějak jsem s tím neustále otálela. Nakonec ses mě ale stejně při řeči zeptal, jak to se stránkami vypadá, a já ti musela říct pravdu. Nezlobil ses, nebo jsi to alespoň tvrdil. Já z toho všeho měla ale stejně hrozně divný pocit. Proto jsem ti nabídla, abys nakódoval mé stránky. K mému velkému překvapení jsi souhlasil. Společnými silami jsme pak zakoupili doménu a vymysleli www adresu. Od té doby čekám, kdy se stránky spustí. Ne, nic ti nevyčítám. Vím, že máš rozdělaných vícero projektů a já opravdu ráda počkám na dobu, až si uděláš čas na mé stránky. Nicméně už hodně dlouho jsme v pravidelném kontaktu a stále mě překvapuje, kolik věcí o tobě stále nevím. Avšak myslím, že tě znám už docela dobře. Někdy mě dokážeš i mile překvapit. Vlastně bych vůbec nečekala, že ti jednou napíšu tenhle příběh, vždyť je to tak osobní. Vždycky jsem se s tebou bála přílišné otevřenosti, protože jsem měla obavy, abych něco nezkazila. A teď ti řeknu všechno. Myslím, že nastal správný čas. Možná, že právě tenhle můj čin všechno poničí… Nemám jistotu, že to s tebou nic neudělá. Chci ti jen říct, že nečekám, že mi padneš k nohám, až si to celé přečteš. Vím, že se tak nejspíš zcela jistě nestane. Já to po tobě ani nechci (Láska nás učí skromnosti, pokoře a porozumění. Láska dává i bere: Dodává nám sílu, ačkoli jsme unavení, dává nám naději, ačkoli je vše ztraceno, dává nám touhu vyhrát, ačkoli prohra je na obzoru. Dokáže být i krutá a tupá…. Dokáže být hloupá a nerozumná. Nasazuje nám na oči růžové brýle, zažene nás do koutu a očekává, jak se s tím vyrovnáme. Až když rozpozná, že nevíme, jak dál, ukáže nám cestu z tohoto nekonečného a velkého bludiště… Polapí nás do svých sítí, zasáhne nás přímo do srdce, a když naše láska není opětovaná, očekává, že se s tím dokážeme vyrovnat sami a nechá nás v tom plácat samotné… nedokáže nám pomoci, ani ulevit… žádný lék neexistuje, pouze silná vůle a zapomnění. [Láska]) Myslím, že tento úryvek z jedné z mých povídek to dokazuje. Chtěla jsem k tobě být upřímná. Proto tohle všechno. Stejně si myslím, že sám moc dobře víš, co k tobě cítím. Máš šestý smysl, to se již jednou potvrdilo, a myslím, že i z mého chování lze vyčíst, jakou vztahovou vazbu vůči tobě mám.
Když jsem mluvila o tom, že mě dokážeš mile překvapit, měla jsem na mysli ten den, kdy jsi poprvé četl jednu z mých básní, Dívka ze zápisků mrtvého muže. Když jsem tuhle báseň začala psát, nechala jsem se tebou inspirovat, ale to už jsem ti říkala ;-) S napětí jsem ti poslala link na mé stránky, aby sis báseň přečetl a čekala jsem jen jedno z tvých neutrálních konstatování (např. pro tebe tolik typické „hm“ či „já nevím“). Místo toho jsi mi ale řekl, že je ta básnička výtečná. Docela jsem tomu nemohla uvěřit. Nikdy mě nenapadlo, že by se ti mohlo něco z mé tvorby zamlouvat, natož jedna z mých milostných básniček (Jsi krásná, jsi tajemná, jsi dívka z mých poznámek. Jsi tančící rusalka, co mě omámí, jsi siréna, jenž mě svým hlasem k prvotnímu hříchu vábí. Jsi krásná, jsi hvězda jasná, která jako jediná opravdově září. Jsi hříšná, dívko, jíž jsou plné mé mrtvé zápisky. Cítím se jako zajatec mé vlastní lásky, jsem jen tvůj. Byl bych čímkoliv, kdybys se mnou zůstala a aspoň vteřinu mě skutečně a bez přetvářky milovala. Byl bych otrok tvé krásy i tvůj milenec, byl stín, jenž tě hladí po tvé jemné kůži, byl bych pokušením, které se skrývá v rudých květech růží. Jsi tajemstvím a já opilcem, který je tebou pohlcen a zmítán. Jsem zoufalcem a hrdinou. Jen tvou vinou, krásko, mě teď srdce bolí! Ty totiž nejsi skutečnou, jsi jen mlhavou představou, jsi mou dívkou vysněnou, dívkou ze zápisků mrtvého muže…. ) V podstatě se dá říct, že je tahle báseň autobiografická. Jsou v ní vyjádřené mé vlastní pocity, ty jsem ale nepsala v „ich formě“, ale promítla jsem je do třetí osoby. Když tě Dívka ze zápisků mrtvého muže natolik zaujala (a nebo jsi tak dobrý herec?) rozhodla jsem se, že opět napíšu báseň, jenž by byla určená výhradně pro tebe – a tak vznikla báseň Království strachu s věnováním „mojí múze“, tedy tobě. „Chci ti dát kus sebe,dala bych ti cokoli.Věnuji ti kousek mého nebe z řas,nebojím se ti odevzdat,i když se možná ztratím v absurditě všech tvých mrazivých krás.“ Tyhle verše jsou napsány přímo pro tebe.
Blížily se Vánoce. A já se na ně docela těšila. Na Štěpána jsem se totiž chystala na jeden zimní festival, a jak jsi mi sám řekl, budeš tam, takže o důvod víc, proč tam jít :-D Na Vánoce jsme si klasicky popřáli (já ti jak idiot poslala šestkrát stejnou textovku, ale přísahám, že to bylo nechtěné!) a těšila jsem se na nadcházející dny. Festival byl fajn, jak jinak ? Sice jsem tě jen v rychlosti zahlédla, ale celkově byla akce dost vydařená. Právě tady mi taky kamarád řekl, že asi budete slavit Silvestra u nás a mě to značně potěšilo. Den po akci jsme se o Silvestru také bavili, ale říkals, že nevíš, jak to dopadne, takže jsem se v duchu modlila, aby to nakonec přeci jen vyšlo…
Vyšlo to. 31.prosinec 2007, poslední den v roce. Myšlenka, že ho strávím na místě, kde budeš i ty, příjemně hřála. Silvestr nemám obvykle moc v oblibě, ale tentokrát jsem se na něj těšila. Celý den jsem byla příšerně nervózní, měla jsem strach, abych před tebou zas něco nezvorala a nebo nebyla trapná (což se mi před tebou docela daří). Nakonec to ale celé dobře dopadlo ;-) Silvestra jsme si celkem užili, snad poprvé v životě jsme spolu mluvili tváří v tvář. Já byla zpočátku dost zaskočená, že jsi vůbec se mnou začal konverzovat. Byla jsem mírně v šoku, ale brzy jsem si zvykla a nakonec jsem byla schopná mluvit i souvisle :-D Pak jsme si k mému dalšímu překvapení připili (vím, že jsem ti něco o přípitku už hustila do hlavy před Silvestrem, ale nějak jsem nepředpokládala, že si to vezmeš k srdci). Suma sumárum musím říct, že to byl nejlepší Silvestr, jaký jsem zažila. Bylo to z velké části díky tobě. Neseděla jsem konečně doma a nezírala na přiblblé estrády, které mi tak akorát pořádně pijí krev. Strávila jsem poslední den v roce s někým, na kom mi hodně záleží, a to je pro mě to nejdůležitější. Konečně jsem taky na vlastní uši zjistila, jaké to je, když s nadšením o něčem mluvíš, jaké to je, když gestikuluješ a nebo když se nahlas směješ . Před půlnocí jsem odešla domů a pak jsem tě už jen zahlédla, jak jsi stál ve tmě pod lampou, vyfukoval jsi dým z cigarety a vypadalo to, že nad něčím přemýšlíš. Chvíli jsem tě pozorovala. Pak jsem se sama pro sebe usmála a šla do postele. Dlouho jsem nemohla usnout, myslela jsem na tebe. Pořád se mi před očima zjevovala tvoje tvář, tvoje oči a vůbec…
Druhý den ses zmínil, že máš po Silvestru tak trochu „okno“. Docela jsem se lekla. „On si určitě vůbec nic nepamatuje“panikařila jsem v duchu. „A bavil se se mnou jen proto, že měl nabráno, za střízliva by ho to asi ani nenapadlo“viděla jsem všechno příliš černě. Když jsi mi pak řekl, že si naši konverzaci ještě pamatuješ, uklidnilo mě to. Byla jsem ráda, že jsme konečně překročili bariéru, kterou jsme mezi sebou pořád měli, a přesedlali jsme na verbální komunikaci. Je to totiž podle mě o moc lepší. Možná se to nezdá, ale i mluvený projev o člověku mnohé prozradí.
Doufala jsem, že když už jsme spolu konečně hovořili, přestaneme se k sobě chovat jako cizinci i na veřejnosti. Jenže ouha. Za dva dny jsme se potkali a prošli jsme kolem sebe jako dva naprosto cizí lidé. Přiznávám, že mě to mrzelo. Nechápala jsem to. „O co mu jde?“ptala jsem se furt dokola. Napadlo mě milion variant, třeba ta, „že se stydíš, že se mnou bavíš, a proto mě na veřejnosti ignoruješ“. Byly to ale stále jen pouhé dohady. Proto jsem se rozhodla, že se tě na rovinu zeptám. Řekl jsi mi, že jsi nad tím už taky přemýšlel a v klidu jsme si to vysvětlili. Taky jsi říkal, že popřemýšlíš, jak to celé nějak vyřešit, ale zatím jsem si žádného řešení nevšimla.

Tento příběh už se chýlí ke konci. Vše podstatné již bylo řešeno. Budu doufat, že se dočteš až sem. Chtěla bych ti k tomu všemu ještě říct pár vět. Myslím, že z obsahu je znát, že jsi pro mě opravdu hodně důležitý a stal ses nedílnou součástí mého života. Jsou lidé, na které nikdy nedokážeme zapomenou. A ty jsi jedním z nich. Už kolikrát jsem si přísahala, že na tebe zapomenu a zkusím navázat vztah s někým, kdo by se ti tolik nepodobal, ale nejde to. V každém hledám tebe. A nikdy ho tam nenajdu, protože ty jsi jen jeden. Vážím si toho, že máš se mnou trpělivost a jsem šťastná, že jsem tě potkala. Děkuju, že jsi tak tolerantní, uvědomuju si, že to se mnou vůbec není jednoduché. Tento příběh odkryl vše, co bych neměla odvahu říct nahlas. V tomhle příběhu je pravda. Nic jsem nevynechala, nic jsem nezamlčela. Odkryla jsem ti kus svých myšlenek a otevřela ti srdce. Prosím, měj to na paměti. Nech si tenhle příběh jen a pouze pro sebe. Chci, aby to bylo jen mezi námi.
Taky ti chci říct, že od tebe nic nečekám. Nechci tě tímhle nějak obměkčit a nebo snad (nedej bože) nějak poštvat proti sobě. V klidu si to celé přečti, popřemýšlej nad tím, a pokud budeš chtít, řekni mi k tomu svůj názor. Nechci, aby se mezi námi cokoliv měnilo, pokud bys tak nechtěl učinit ze své vlastní vůle. Láska se nedá koupit, a proto jednej tak, jak sám uznáš za vhodné. Já tu budu pro tebe, ať se děje cokoliv, moje múzo… [27.1.2008, 3:40pm]

Láska má se ukrývá za skly orosenými
Tvým dechem.
Naděje má si užívá za zamčenými
branami noci – jí se nestýská
/ mně však ano/
Tahle láska nemá parametr,
je bez hranic.
Pohltí mě a nebo zničí!
Buď je krásná, snoubená ve své jedinečnosti,
a nebo je zlá, vtělená dáma krutosti.
A já, i přes všechny překážky, nedokážu
říct dost!
… i když možná nejsem víc, než jen nezvaný host!

[Bez názvu, 29.1.2008]

Upadám do dost šílené deprese. Když jsem před pár dny napsala básničku nad tímhle textem, myslela jsem, že už je konec. Není. Není a nikdy nebude. Už z toho začínám být znova zoufalá, už jsem zase na lopatkách. Řekni, čím to děláš, že se od tebe nedokážu odpoutat? Radši se budu trápit, radši budu pořád uvažovat, proč to je tak a ne onak, než abych se tě vzdala. Na to jsem příliš velký slaboch. V souvislosti s tebou jsem jím byla vždycky. Jenže když jsem tenkrát nevěděla, jak dál, psala jsem zamilované povídky. A dneska? Dneska je to ještě horší. Dneska znova otevírám tenhle soubor a píšu první věc, která mě napadne. Je to už takové částečné zatmění mozku (a nebo srdce? Hm, možná obojí!). Za 15 minut si chci jít dřepnout k televizi, pryč od ICQ. Aspoň nebudu muset přemýšlet, proč už přes hodinu sedím u PC a čekám, že mi nepíšeš. A ty nepíšeš. Kruté. A celý den je v prachu. I v tom je tvé kouzlo. Buď mě dokážeš udělat dokonale šťastnou a nebo dokonale zbědovanou – a ani o tom nevíš. Už několik dní se snažím zjistit, kdy by sis na mě udělal čas, já ti předala těchhle pár listů a nastal by klid. Klid pro mě. Pro tebe spíš pravý opak. Dovedu si docela živě představit, jak budeš při čtení některých pasáží koukat. Jenže to je život a mě nebaví ti říkat jen polopravdy, protože tě jednoduše nechci ztratit. Paradoxem ale zůstává, že právě pravda mě od tebe může zcela odpoutat. Jedna jediná pravda může všechno zničit. A za jakou cenu? Já už nechci trpět. Nechci trpět tím, že jsi pro mě všechno a nedokážu s tímhle faktem naložit, umím s ním pouze žít. Částečně to pro mě představuje vězení. Jako bych čekala na svůj verdikt a rozhodnutí stále nedoputovalo. Jsem plná napětí, různých podivných pochodů, kterým se kolikrát nestíhám divit, ale co nadělám? Nic. Jsi prostě ten jediný. Je to asi nějaká daň či co. Nejhorší ale je, že v souvislosti s mou bezradnosti se asi začíná dostavovat prudící efekt. Tímhle nechci obhajovat své počínání, jsem svéprávný člověk, ale nevím, jak a nebo zda vůbec jsi byl někdy skutečně zoufalý? Byl? Ne, nepřála bych ti to. Myslím, že já trpím za nás za oba.
Chtěla bych ti toho tolik říct. Ale nemůžu. Někdy jsi až příliš vzdálený a bez zájmu… Vážně si nedovedu vysvětlit, proč se k tobě tak chovám… Sakra, já fakt nevím. Vím, že se tak chovat nechci, ale pak se někdo ve mně zachová jinak. To je souboj rozumu a srdce. Rozum tě chápe, zatímco srdce strašlivě touží a dělá vše proto, aby tenhle proces tolik nebolel…
Je to boj. Chtěla jsem se jít dívat na televizi. Nejdu. Stejně to nemá cenu. Beztak bych se nesoustředila a byla bych myšlenkami mimo, někde u tebe. Včera jsem přemýšlela, proč se vždycky zamiluju do někoho, koho nemůžu mít. Srdci neporučíš, říká se. A já tomu začínám snad i věřit. Všecko okolo mě je jeden velký paradox. Nedokážu být šťastná. Protože když se na sebe podívám, je mi na nic. Neumím si nic přikázat, neumím si říct dost. Asi se neumím ani poučit. Ale bez tebe je moje štěstí nijaké, poloviční, prostě neúplné. Něco mu chybí, nějaký ten náboj, který máš za poslední roky ty. Někdy mě mrzí, že to tak je. Ne, že by mi vadilo, že tě mám. Naopak, jsem za to ráda. Mně na tom všem spíš vadí fakt, že vím, že celá situace začíná být dost neúnosná a já s tím nedokážu nic dělat. Přitom moc dobře vím, že je to všechno jen v mých rukou. Jak si tě mám vymazat z hlavy? Jak? Prosím tě, poraď mi! A víš co je nejhorší? Že bez tebe jako by nebe zešedlo. Všechno je mlhavé, mdlé, bez jakéhokoliv kontrastu. A v mé vlastní bolesti není žádný paprsek. V mé depresi, kam pomalinku upadám, je jen jediná věc – beznaděj. Táhne se se mnou. Je dost vtíravá. A já nedokážu normálně fungovat. A proto mě někdy takovou vidíš – zbědovanou. Protože někdy taková skutečně jsem. Už dlouho jsem nebyla, až bylo okolí podezřelé, že jsem veselá. Předevčírem jsem napsala kratičkou úvahu s názvem Všechno krásné jednou končí. Zvláštní, jako bych měla tušení, že už brzy něco opravdu skončí… Ten den už se blíží.

O 18hodin později. Dneska. Neděle. Včera jsem ještě dlouho přemýšlela. Zvažovala jsem, co budu dělat. Já už fakt nemůžu. Vím, že je to fajn, a že by asi bylo nejlepší, kdybych do toho všeho zbytečně nešťourala a nechala věci samovolně plynou. (většinou to taky tak dělám), ale v poslední době mám spíš opačný pocit. Je to jako bych nosila na hrudi nějaké šarlatové písmeno. Mám potřebu mluvit pravdu, protože už nejsem schopná s ní dál žít. Chci ti to říct.
Ráno jsem vstala a ležela v posteli. Venku je nádherně. Svítí slunce a obloha je azurová. A mě napadlo, že právě dnes bych ti to celé mohla přiznat. Asi hodinu jsem přemýšlela, jak na to. Stejně mě nic nenapadlo. Vlastně to nevím ani teď. Asi nemá smysl přemýšlet o tom. Jenom teď mám pocit, že to stejně nevyjde, protože stejně na poslední chvíli vezmu zpátečku (this is me). Pevně doufám, že za chvíli přijde kamarád a dodá mi psychickou podporu, čímž mě dožene k činu? Zatím nepřišel a ty sis dal taky záhadně status, jenž mi bohužel oznamuje, že se nenacházíš u PC. Čím to asi? Něco málo jsem ti naznačila, ale vážně se mi nechce věřit, že bys měl tak geniálně vyvinutý šestý smysl. Na druhou stranu by to bylo taky fajn, aspoň bych nemusela zdlouhavě mluvit, obhajovat a vysvětlovat?
Asi ale budu muset, vlastně je to to poslední, co budu muset udělat. Akorát je škoda, že to celé nevyšlo tak, jak jsem plánovala… Tohle jsi měl dostat v takové pěkné oranžové složce a na úvodní straně měl zářit tvůj portrét. Nakonec není ani jedno. Touha po pravdě je silnější než cokoli jiného… A na závěr úryvek z mé oblíbené písně, jenž mluví za vše:

There's a part of me you'll never know
The only thing I'll never show

Hopelessly I'll love you endlessly
Hopelessly I'll give you everything
But I won't give you up
I won't let you down
And I won't leave you falling
If the moment ever comes

It's plain to see it's trying to speak
Cherished dreams forever asleep
Hopelessly I'll love you endlessly
Hopelessly I'll give you everything
But I won't give you up
I won't let you down
And I won't leave you falling
If the moment ever comes

Hopelessly I'll love you endlessly
Hopelessly I'll give you everything
But I won't give you up
I won't let you down
And I won't leave you falling
But the moment never comes

přidáno 15.08.2008 - 13:39
no teda...ja smekam...dlouhy...prokousala jsem se, ale naprosto uchvacujici pribeh...
přidáno 21.07.2008 - 11:12
Absolutní krása zamčená v "pouhých" slovech.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Zpovědi aneb Muž z mých zápisků : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Pan učitel...
Předchozí dílo autora : Pletenej svetr

»jméno
»heslo
registrace
» narozeniny
Pavel [13], trenérka [13], Deadly [10], ta"jemna" [6]
» řekli o sobě
SOUZNÍLKA řekla o Chloé :
KÉŽ TĚ POŽEHNÁ HOSPODIN A CHRÁNÍ TĚ...KÉŽ ROZJASNÍ NAD TEBOU SVOJI TVÁŘ..KÉŽ OBRÁTÍ SVOJI TVÁŘ K TOBĚ A OBDAŘÍ TĚ HLUBOKÝM POKOJEM..... JSI VZÁCNÁ JEHO... JSI JEHO ZŘÍTELNICE...
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku