Z pekla do nebe

V půli své pouti životem,
unaven poutník ten,
jenž utrpení nebyl ušetřen,
ušetřen nebyl jízlivostem.

Tak hořkou má smrt pachuť,
dobrovolně na smrt nemá nikdo chuť,
tak divoká je, drsná, v stálém šeru,
chtěl bych ještě chvílí žít,
a tak na smrt seru.

Přišla smrtka nezvána,
tak brzo časně z rána
a odvedla mě, kam říci nedovedu,
když minul jsem se pravé cesty sledu.

Zřím do výše a hvězdy nevidím,
stojím v temné díře,
kolem žhavou lávu vidím,
blíží se rohaté zvíře.

Zřím to zvíře a hněvu se bojím,
toužíc navrátit se ke své víře,
že již pozdě se však bojím.

Leč k patě přiklusal tříhlavý Kerberos,
v jedné tlamě něčí nohu,
již bojím se lecčehos
nedoufám v žádnou něhu.

Kerberos mou nohu olizuje,
jistě se ke krutosti schyluje,
ten tlak v útěk stálý duch můj pohyblivý,
překročeny hranice jimž neprošel nikdo živý.

Rohaté zvíře přišlo na krok ke mně,
úzkost, strach a malá dušička ve mně,
on pouze směje se ke mně.

Jak na mne chtěl by asi skočit s divným plesem,
nes svou hlavu vzhůru v hladu zuřivosti,
i řekl bych, že zachvěl se vzduch lesem,
v pekle kde kámen stal se stromem.

Pokynul pojď sem,
však ne zcela, abych se nechvěl děsem,
sem nepatříš projdi kamenným lesem,
vystoupej z této díry a už víc nelez sem.