Zapomenout

Už Ti někdy chyběl někdo tak, že pomyšlení na toho člověka, Tě bolelo srdce a duše. Když jsem Tě poznala, věděla jsem to, pokud se s Tebou seznamim a propadnu zamilování, jako všichni u Tebe, ukradneš kus mě, už nikdy nebudu stejná, ani pro ostatní, pro Tebe a hlavně ne pro sebe. Víš, stydím se sama za sebe, že jsem Ti tak propadla, věřila Ti, svěřovala se Ti se svými kostlivci a Ty ses mi dostala hlouběji do srdce a zůstala tam přes to vědomí a nevědomí ubližovaní, ponižovaní a vlastně využívání. Jsi tam do teď, i když jsem Tě delší dobu neviděla, i když jsi někde jinde a vlastně i s někým jiným, občas si na Tebe vzpomenu a popláču si večer, jako tenkrát, když se to stalo. Nechápu sebe, z vlastního uvážení jsem se rozhodla vše říct, nic netajit, vše co si možná věděla a cítila Ti osvětlit a nepotrestala Tebe, ale hlavně sebe, snažím se být bez Tebe a řekla Ti to, že potřebuji pryč od všeho, tak proč se sakra připomínáš, proč mi píšeš a posíláš fotky, proč máš potřebu mi psát o tom s kým jsi a jak to máš, já to vědět nechci, nechci Ti psát, mluvit s Tebou, nechci na Tebe ani myslet, protože mě bolíš, ja bych se měla sebrat a Tebe celou a vše s Tebou, už jednou poslat... zapomenout. A protože vím, že to tu nikdy nečteš, dovolím si Ti napsat, nech mě už být, nepiš a zapomeň, protože já se o to celou dobu pokouším.

P.S. Přála jsem si aspoň malinko, že bych Ti mohla chybět a nalhávám si, že to je právě když napíšeš, nalhávala jsem si spousty věcí...