Na návštěvě u Alberta

Šla jsem s rodiči na výstavu Alberta Giacomettiho, na kterou jsem se těšila, ale nic tak zvláštního jsem od toho nečekala (vždycky jsem preferovala Zoubka, který má velice podobný styl). Vešli jsme tam a začali prohlížet. Na začátku výstavy byly jeho rané obrazy, které se docela lišily od jeho běžného stylu. Ty se mi líbily, ale tak nějak normálně, prostě hezké obrázky. Pak jsem se ale pořádně zadívala na jeden jeho obraz a něco mě na něm zaujalo. Řekla jsem si, že je to dobrá inspirace, to, jak pracuje s barevnými plochami. Nicméně jsem pokračovala ve výstavě. S rodiči jsme koukali na sochařské portréty matky a otce. Ty mi připomněly styl Constantina Brancusiho a zaujalo mě, jak u nich deformuje prostor. Portrét otce mi také připomněla Agamemnónovu masku. Až poté jsem si přečetla, že se Giacometti inspiroval starým uměním. Výstava mě čím dál víc vtahovala. Asi mě bavilo to, jak mi vše něco připomínalo, a přitom to pro mě bylo zcela nové (od Giacomettiho jsem znala v podstatě jen Kráčejícího muže).
Zcela jiný rozměr ale prohlížení výstavy získalo, když jsem si začala prohlížet busty. Všimla jsem si, že všechny mají stejný základ. Mužské i ženské busty vypadaly téměř stejně. Pohublá tvář, špičatý nos, upřený pohled. A obličej vždy vypadal, jako by byl z podhledu, i když hlava nebyla nijak nakloněná. Viděla jsem v nich jakousi spojitost, jako by všechny pocházely z jednoho celku, z jedné nadpozemské bytosti a byly jen jejími fyzickými variacemi. Začala jsem pociťovat zvláštní energii místa. Ten pocit ještě umocňovalo architektonické a světelné pojetí výstavy. Každá socha vrhala hned několik stínů najednou.
Od bust jsem přešla k miniaturním soškám. Dívala jsem se na ně a musela jsem se s úžasem usmívat. Velice dlouho jsem se dívala na sošku, která byla veliká zhruba jako sirka a stejně tak tenká, možná i tenčí. Zdobil ji podstavec, který byl vysoký skoro jako ona soška a mnohem masivnější. Právě ten podstavec dělal ten dojem, kterého chtěl umělec dosáhnout. A sice, že socha je malinká, ale působí monumentálně. Bylo mi líto, že se na ni nemůžu podívat úplně ze všech úhlů, například zezadu (představila bych si prostor z jejího pohledu).
Následovaly další busty. Nejdříve jsem se na ně podívala ze strany, abych je viděla všechny najednou. A tím se spustilo nejintenzivnější prožívání celé výstavy. Chodila jsem od jedné ke druhé, kroužila jsem prostorem a těžce jsem dýchala, bušilo mi srdce. Výstava mě vtahovala do sebe a stále mi poskytovala další a další podněty. Mísilo se ve mně tolik pocitů, že se mi chtělo plakat a pořád jsem se usmívala. Obzvláště dlouho jsem se dívala na bustu muže se zvláštním výrazem. Trochu šilhal. Snažila jsem se mu dívat do očí, ale nešlo to vydržet příliš dlouho. Když jsem se na něj dívala delší dobu, zdálo se mi, že mi chce něco říct. Byl přísný a naléhavý. A už se téměř „pohnul“, ale já se na něj musela přestat dívat. Raději jsem pokračovala k dalším bustám, které byly čím dál tím víc úzké a odtělesněné.
Pocity z výstavy už byly tak silné, že to nešlo vydržet. Naštěstí jsem pokračovala k obrazům, které na mě působily o něco méně, ale i tak silně. Obrazy jsem spíše prolétla a dále stály opět sochy. Ty už tělesnost postrádaly téměř úplně. Vypadaly spíše jako tenké svíce, ze kterých skapává vosk (jako svíčky, které jsou na chatě). Koukala jsem se na ně zboku a sledovala, jak moc úzké jsou. Pak jsem si začala více všímat stínů a průhledů. Nesmírně mě zaujal průhled skrze tmavé sochy na světlé sochy v pozadí. Tvořily takovou podlouhlou šachovnici.
Zaměřila jsem se i na lidi, kteří byli okolo, a tak nějak sochy doplňovaly. Diváci upoutali mou pozornost obzvláště když jsem došla k hlavní hvězdě výstavy, Kráčejícímu muži. Čekala jsem, že u něj bude tlačenice nadšených diváků. A taky že tam ty diváci byli, ale byli k muži otočeni zády a koukali se na dokumentární video o Giacomettim. Přišlo mi to vtipné. Ne, že by mě nezajímalo to video, ale přeci jen koukat na video a vidět před sebou tak slavnou a krásnou sochu je pro mě docela rozdíl. Podívala jsem se na Kráčejícího muže a on, jako by myslel na to samé, začal „odcházet pryč“. Najednou jsem na něm viděla, takový ten zklamaný, nedoceněný výraz...

Stihla jsem výstavu Giacomettiho na poslední chvíli, další den už měla končit. A dnes, když na žádnou výstavu jít nemůžu jsem neobyčejně ráda, že na ni můžu vzpomínat. Upřímně doufám, že se lidi nezachovají jako ti, kteří se otočili zády ke Kráčejícímu muži a i po kulturní pauze si s uměním znovu potřesou rukou.