Básně

Básně jsou stružky,
když srdce přeteče,
svéhlavé neposlušky,
co vrhají se do zteče
s lhostejností, bídou, životem.
S nimi nemusíš stát za plotem
a čekat na zázrak,
básně jsou lidství kolotem,
všemi city naplněný prak.

Jím vrhají po každém z nás
otázky, krásu, žal,
někdy teplo jindy mráz,
snaží se však stále dál
najít srdce v kterých vyklíčí,
ta co příval citů zadrží
a jejich obsah nezničí
vylitím do retenčních nádrží.

A básník, co chce, co cítí?
Kritiku či rozzářené tváře,
tep života, bytí,
z lidských duší honoráře.

Každou básní vyřízne kus svého nitra
a nabídne ho v dražbě na stánku.
Snad už dnes anebo zítra
zavoní jak sladké snění ve spánku
lidem co svými laskavými hlasy
vysuší mu od slz mokré řasy.
Těm s nedohlednem lidství krásy.

A pravda není co se říká,
nevyhraje ten co uteče.
Ať už báseň hladí nebo vzlyká,
silou svojí duši učeše.
Kdo vnímá pocítí to každý -
do srdce mu vkvete navždy.