DOTAZ

Jsem jako přejetý
parním válcem. Nebo
něčím palcem a to my
ještě na hlavu šlape nějaký
ten samozvaný vládce. Mého
ještě neustáleného těla.

Rostu s toho do výšky, do
šířky a vlastně do všech
nemožně možných stran. Tak hutně
rozjelo se všechno, jsem tedy
tady v tom. Tak trochu nedobrovolně
v té hře co se nedá v jakémkoliv
prostoru vyhrávat.

Tak tam mne najdete, v těle
nechtěného malého člověka.
Který už asi 112 nezavolá.
Zavolám holá jak jde ne-život.
No je tak trochu nakřivo. A
nějak to nejde vůbec srovnat.
Uložím se do svých toporných
komnat, vše to tam budu rovnat.
Nesrovnáš co už nechce býti tak.
A taky i zůstane, než úplněk nastane.

Lesklý předmět je tu, ve vzduchoprázdnu
tu visí, majitel mu asi chybí. Zatím svobodný
do té doby než ho, někdo spatří. A na tři, dá
ho do své kapsy. Z úmyslem mýt se o trošku
lépe a to hnedle třeba přímo teď, v této vteřině.
Která už je vlastně minulost, ohlodaná na kost.

Roste dým, kde je on bývá i jeho bráška vlastní.
Oheň, tak kde jsi ty vole schovaný, už tě vidím jak
se cpeš vše sežereš, Dým je tvůj odpad vraždící,
s popelem. už vás mám, vy tři. Nejste žádní mušketýři
jste dobří sluhové, velmi špatní páni. A proto vás vyháním
a vodu na vás posílám se vzkazem tak už nehoř, chcípni.

Něco bych chtěl říci ale slova utekly my, kamsi.
Něco řeknu potom si kleknu, rozdělen a vetknut.
Něco pošlu něco si vezmu, tebe naštvu sebe potěším.
Něco chci, chci peněz tři prdele a ještě více okamžitě.
Něco mám neprodám nevydám schovám do kobky temné.
Něco je ve mne, co to je a kdo to tam dal, jak se tomu říká.

Ležím prý mě takhle našli, prý už taký neživý.
Ležím v posteli oči nechci otevřít, nechci zbýt.
Ležím jako kostka sádla, nerozteču se náhle.
Ležím na sále, otevřený jsem, nečučte kurva do mně.
Ležím ona na mne skáče, asi někoho probudit chce.
Ležím, běžím, jdu, pochoduji, skáču, tu tabuli fakt, smažu.

Krev v mém těle koluje tam bydlí, je ji tam skvěle.
Krev ze mne prýští ubodán nožem k trvanlivé smrti.
Krev temně rudá je tak hustá, jediná lepší nežli voda.
Krev ze mne teče proudem, čtvrcen ve středověké show.
Krev už není, vykrven a připraven k té cestě na máry.
Krev teče potůčkem z toho těla, je mu tak cizolož-ně nevěrná.
Krev už pozbyla sebe, někam se ze všech těl ztratila, zbyl jen vzdech.

Řekl, pak se zastavil a zůstal v tom naprostém cizorodém pozadí.
Řekl, pak padl na zem chvíli se plížil, pak se navždy zastavil.
Řekl, že se spletl že to tak nemyslel, ale bohužel nejde navrátit zpět.
Řekl, toho spoustu několik kilometrů slov, než se trpělivě nudně roztekl rozutekl.
Řekl, že je to kampaň všichni se tak smály, až se na cucky roztrhaly.
Řekl, mám tě rád ale uvnitř cítil, že to je jen jaká si nutná, odpověď.
Řekl, právě teď, jo dnes to nastane, kdy ten lid utlačovaný, marnost sklidí.