|
Lidé a příroda, odvěké spojení, aneb romantika jako prase
|
Krásné letní odpoledne,
na procházce o půl jedné,
kolem řeky po pěšině,
čas ubírá se hezky líně.
Posečená tráva voní,
raněný strom smůlu roní,
pod lopuchy žába kuňká,
zde schovaná je malá tůňka.
Náhle slyším divný zvuk!
Utichly včely i zpěv ptačí,
já civím jako malý kluk,
a z důlků se mi oči tlačí.
Plaše se choulí jako srna,
než kolouše pustí z lůna,
na místě tichém, plném klidu,
oproštěném všemu lidu.
Z pod plavých kadeří
cudně se usmála,
očím svým nevěřím,
právě se vysrala.
na procházce o půl jedné,
kolem řeky po pěšině,
čas ubírá se hezky líně.
Posečená tráva voní,
raněný strom smůlu roní,
pod lopuchy žába kuňká,
zde schovaná je malá tůňka.
Náhle slyším divný zvuk!
Utichly včely i zpěv ptačí,
já civím jako malý kluk,
a z důlků se mi oči tlačí.
Plaše se choulí jako srna,
než kolouše pustí z lůna,
na místě tichém, plném klidu,
oproštěném všemu lidu.
Z pod plavých kadeří
cudně se usmála,
očím svým nevěřím,
právě se vysrala.
23.05.2020 08:21
Tyhle kontrasty občas otvírají oči v tvém případě vyvolávají úsměv od ucha k uchu.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.