Kousek nebe

Potkal jsem v autobuse směrem do Zagory jednu holku
z Rumunska.
Ležela na svém příteli o sedadlo předemnou
a do uličky jí visely nohy v bílých ponožkách a stejně bílých botách.
Měla dlouhé kalhoty, ale přesto se mezi nimi
a ponožkami objevily kousky kůže.
Byly bělejší než ty boty i než ty ponožky.

Ty nezahalené části nohou byly bílé jako papír.
Najednou jsem malířem.
Používám barvu jejích nohou a maluju první sníh,
co vám dopadá na tváře vločku za vločkou
a okamžitě se rozpouští.
Osvěžuje vás a mrazí zároveň.
Ohlašuje příchod něčeho krásného.

Ta kůže byla měkká a hladká jako mouka.
Najednou jsem pekařem
a nořím prsty do té hebké a čisté hmoty.
Cítím každé její zrníčko, jak mě hladí
po duši a slibuje,
že se promění na chléb a pečivo,
co nakrmí celý svět
stejně jedinečným pocitem
jako cítím já.

Ty odkyté části nohou, na něž dopadá slunce,
jsou jako nebe.
Jako když božská záře nebeské brány dopadá
na bílá oblaka, jako to známe z televizních pohádek
a svatých obrázků.
Najednou jsem hříšníkem, který poprvé v životě lituje,
že se do nebe nedostane,
zatímco ty božské nohy
budou snad navěky vlát ve všech nebeských autobusových uličkách
a přinášet radost všem dobrým lidem, kteří jsou ji hodni.

Jen o jedno tě Bože prosím,
dej ať zůstanou ještě chvíli tady na Zemi.