Kousek nebe

Cestou autobusem do Marockých hor
jsem potkal jednu holku.
Ležela o sedadlo přede mnou,
s hlavou na klíně svého přítele
a do uličky jí visely nohy v bílých botách.
Měla dlouhé nohavice, ale přesto se mezi nimi a botami
objevily proužky kůže.
Byly bělejší než ty boty.

Ty nezahalené části nohou byly bílé jako papír.
Najednou jsem malířem.
Používám barvu jejích nohou a maluju první sníh,
co vám dopadá na tváře vločku za vločkou
a okamžitě se rozpouští.
Osvěžuje vás a mrazí zároveň.
Ohlašuje příchod něčeho krásného.

Ta kůže byla měkká a hladká jako mouka.
Najednou jsem pekařem
a nořím prsty do té hebké a čisté hmoty.
Cítím každé její zrníčko,
jak mě hladí po duši a slibuje,
že se promění na chléb a další pečivo,
které nakrmí celý svět
stejně jedinečným pocitem
jako cítím já.

Ty odkryté části nohou, na něž teď svítí slunce,
jsou jako nebe.
Jako když božská záře nebeské brány
dopadá na bílá oblaka,
jako to známe z televizních pohádek
a svatých obrázků.

Najednou jsem hříšníkem, který poprvé v životě lituje,
že se do nebe nedostane.
Zatímco ty božské nohy
budou snad navěky vlát ve všech nebeských autobusových uličkách
a přinášet radost všem dobrým lidem, kteří jsou ho hodni.

Jen o jedno tě Bože prosím,
dej ať zůstanou ještě chvíli tady na Zemi.