Dva

Ztraceni v hlubinách svých očí,
do svých niter navzájem si vkročí.
Vše říkají si bez jediného slova
a v slzách štěstí, co stékají jim zas a znova
jejich srdce dobře rozumí,
co mluvení vyjádřit neumí -
jen pohledy opájet se ještě chvíli,
jen na okamžik, milá, milý
oddálit ten první dotek tak toužebně nutkavý,
při němž hlava rozběhne se a srdce zastaví.

Ta odkládaná chvíle jako vítr odletí.
Stisk rukou, polibky a objetí,
něžně svírají se v slastném chvění,
které jen další touhu vynutí
a žádné síly na zemi už není,
co bránila by jejich splynutí.

A celý svět se náhle hroutí,
vše se do nádherné duhy kroutí,
až zbudou v ní jen oni dva.
Jsem tvůj. A já jsem tvá.

To poslední jsou slova, co jim splynou z úst,
pak už jenom závrať, touha a něžností růst,
přerývaný dech a přivřené oči,
čas neplyne, jen ve smyčkách se točí.
Vzdechy co slast vykouzlit umí,
které polibky jen nakrátko vždy ztlumí.

Stále pevněji se objímají a polevit už nemohou,
jeden s druhým ještě více splynout chtějí.
Však dávno jedno tělo jedna duše jsou,
ona je tou jeho a on zas její.

Nakonec exploze co připomíná Velký třesk,
gejzír barev, vůní a oslnivý lesk,
co se s nimi v nekonečnu vypaří
a v křeči, co přesto smyslům lahodí
oba i přes zavřená víčka zří,
jak vesmír podruhé se narodí.

Pak vášeň zvolna odplouvá
a on k své milé promlouvá.

Moje srdce před tebou by kleklo
a k nohám složilo ti peklo.
Peklo drahý?
Ano, jak minula bys jeho prahy,
tvá něha by ho vyčistila,
tvoje krása naplnila,
všude v něm bys zanechala kousek sebe
a lidem tím tak dala druhé nebe.

A co já a moje láska tobě dáme?
Závist, to nejstrašnější lidské hnutí,
co lidi ohýbá a láme
a k nenávisti, bezcitnosti nutí.
Ty bys ji do svých silných rukou uchopil
a v hloubce svého srdce utopil.
Protože tak nekonečná je tvé duše síla,
že by závist v obdiv přeměnila.

Pak dlouho ještě spolu hovoří,
než v náručích se do snů ponoří.
Ale jejich srdce potají
nadále si tichá slůvka šeptají.
Slůvka, co ani báseň nemívá
a Bůh se jenom usmívá.