přidáno 15.12.2018
hodnoceno 1
čteno 149(12)
posláno 0
Nad všudypřítomnými hlavami pod jasně modrou oblohou jim do výcviku zasáhlo zaskřehotání obrovského černého ptáka, který dokázal svou velikostí zastínit žhavé slunce. Dvanáctiletý Antos se přestal soustředit na výcvik trvající od úsvitu do soumraku, zvedl hlavu nahoru a s otevřenou pusou se na ptáka podíval. Naslouchal jeho smutnému chóru a v duchu si pomyslel, že se jistě někde daleko odsud muselo odehrát něco smutného, protože jindy Aepyrnové vůbec nevylétají ze skalnatých úkrytů.
Antos po pár minutách odolal přenádhernému zpěvu a očima zkontroloval společníky. Všichni vypadali jako zhypnotizovaní. Měli zvednuté hlavy stejně jako předtím on a zavřená víčka. Antos si u svého otce Ireneje dokonce všiml, že pláče. To zjištění pro něj bylo ohromující. Slzy u něj totiž nikdy neviděl. Byl to typ muže, který na veřejnosti nedává najevo své city.
Pták přestal zpívat a spáči se probudili. Irenej hned na syna zakřičel. „Co nehybně stojíš jako socha, chlapečku! Popadni meč a bojuj. O flákače naše armáda nemá zájem. Nasaď správný postoj a kupředu! Znič soupeře.“
Antos pod oslovením „chlapečku“ jako vždy zrudl. Nenáviděl to. Připadal si potom jako nějaký malý usmrkanec, zatímco ve skutečnosti dávno vyrostl v muže.
„Nejsem žádné malé dítě, otče,“ odsekl. „Vím, co mám dělat. Nemusíš mi to připomínat.“
Irenej se hluboce uklonil. „Přimějte prosím moji nejhlubší omluvu, sire. Neuvědomil jsem si, s kým mluvím. Doufám, že má opovážlivost nebude mít nějaké následky.“ Opět se narovnal a vyloudil ze sebe ten nejzářivější úsměv. Ostatní muži okolo se zasmáli. Antos se zahanbeně začervenal.
„Lorde!“ přerušil jejich zábavu zadýchaný poslíček držící v ruce kus srolovaného pergamenu s královskou pečetí. Poslíček mezitím odešel pryč do domu. Irenej trochu zbledl, převzal zprávu, rozložil ji a přečetl nahlas. Antosovi se po novince rozklepaly kolena. Odhodil nevědomky výcvikovou zbraň a přiběhl obejmout otce. Možná to dělal naposledy.
„Neroň slzy, synu.“ Pronesl Irenej bezvýrazně. Odstrčil ho jemně od sebe, poklekl k němu a prohrábl mu kudrnaté kaštanové vlasy. „Války bohužel patří k našim životům a na tom se dlouho nic nezmění, pokud na trůnu budou sedět hladovějící králové bez špetky rozumu.“
„Nejezdi nikam, prosím.“ Odvětil mu na to Antos. Věděl, co válka znamená. Bezvýhradnou smrt a bolest. Kvůli předchozím bojům zemřeli jeho dva nevlastní bratři. O otce, nejlaskavějšího člověka široko daleko, přijít nehodlá. „Uteč.“ Napadlo ho.
„Nemohu. Jsem zavázán slibem králi.“
„Od každého slibu se dá přeci odstoupit.“
„To bys pak nebyl doopravdovým mužem, synu. Jednou, až budeš starší, to pochopíš. Teď mě už nechej jít. Snad se ještě v tomto životě shledáme.“
„Nenávidím krále a jeho hladové hry. Doufám, že zaživa shnije a každý mu na pohřbu plivne na hrob!“ řekl Antos a utekl se schovat před světem do svého pokoje.
Další den se nesl ve znamení příprav na Irenejovu dlouhou cestu do hlavního města, kde měl nastoupit společně s králem a vojáky u přístavu na galéru a odplout do dalekých končin, kterým vládne krutý severský barbar Rag. Celou dobu byl v jejich domě neuvěřitelný zmatek, dokud nenastal čas otcova odjezdu, kdy se všichni služebníci seřadili před domem do řad a očekávali od pána poslední rozkazy. Každý z nich se tvářil smutně, protože v hloubi duše věděli, že se jejich dobrý pán už nikdy nevrátí.
Antos jako jediný obyvatel domu ven nepřišel. Schovával se schoulený do klubíčka pod lehkou letní přikrývkou a plakal. Dokonce vyhnal i svého oblíbeného mistra léčitele, který odpoledne zaklepal na dveře a dožadoval se návštěvy.
Večer se díval z balkónu, jak otec nasedá na bílého oře a s dvacetičlenným doprovodem opouští jak rodný kraj, tak jediného syna. Antos nenávistně z kapsy kalhot vytáhl bílý kapesník se zlatými okraji, který mu Irenej daroval k prvním narozeninám. Vysmrkal se do něj, zamuchlal a zahodil ven.
„Kde jsi byl?“ vyděsil ho náhle ženský hlas.
Antos se otočil se zamračeným výrazem k nevlastní matce. Delia jako vždy stála vzpřímeně s našpulenými rty a chladnýma očima v černých šatech s prsty spojenými k sobě. Chlapec jí neřekl ani slovo a přemýšlel, jak se dokázala dostat dovnitř, když klíče má pouze on. Ovládala snad nějaká kouzla?
„Tvůj otec na tebe čekal.“
Antos lhostejně pokrčil rameny a šel se napít vody.
„Chtěl ti říct spoustu věcí; jako vždy víc než mně.“
„Předtím měl spoustu příležitostí. Proč mi to nepověděl, když měl šanci?“ „Nepokládal je za důležité, protože nebyla válka.“
„Teď už je to stejně jedno. Odjel.“
„Ano, a je tu zpráva, kterou chtěl, abych ti předala, pokud tě uvidím. Ještě dnes si máš sbalit věci - luk, meč, štít, šatstvo a odjet bydlet ke strýci, který tě chce naučit spoustě užitečných věcí. Do poloviny cesty tě doprovodím, pak tě vyzvedne on.“
Překvapeně na Deliu vykulil oči. Opravdu to bylo otcovo poslední přání? Vždycky mluvil o tom, že chce, aby se staral o dům, pokud bohové nedají jinak a odejde ze světa o něco dřív. Změnil Irenej názor, když se nepřišel rozloučit a usoudil, že je ještě malé dítě neschopné se postarat samo o sebe natož pak o statek a rodinu?
„Matko…“ vypustil ze sebe. „Prosím, neposílej mě pryč. Chci zůstat zde. Slibuji, že nebudu překážet. Budu ti pomáhat. Vždyť toho člověka vůbec neznám. Nikdy v životě jsem ho neviděl.“
Přiběhl k ní a objal ji. Delia však k němu neokázala projevit žádnou mateřkou lásku. Rychle ho vší silou ze sebe strhla, až chlapec málem upadl na podlahu a otočila se k němu zády.
„Do patnácti minut, ať jsi sbalený a připravený v sedle. Vezmi si to nejdůležitější. A příště se neponižuj. Dělá to ostudu, jak tobě, tak tvému otci.“
„Bohové ti to oplatí.“ Pronesl Antos do ticha a utřel si rukávem nos.
„Můj dluh je dávno splacený, když mě připravili o syny.“ Sykla jedovatě a hlasitě zavřela dveře.

Podkoní, nejstarší a nejsmradlavější pracovník domu, na něj už čekal s připravenými zvířaty před stájemi. Titos ho jako vždy přivítal zamručením a pomohl chlapci nasednout na koně.
„Dnes večer se možná vidíme naposledy, Tite.“ Řekl Antos do chladného vzduchu. „Vzpomínej na mě v dobrém.“ Podal podkonímu ruku.
Titus mu ji přijal. „Byl jsem u tvého porodu. Považuji tě skoro za vlastního syna. Jsem tedy povinen ti něco poradit. Až ti bude v životě nejhůř, zklidni svoji mysl a podívej se na oblohu. Hned ti bude líp.“
„Můžeme?“ vyrušila je přicházející Delia.
Bez dalších slov vyjeli do temné zamračené noci.
Antos se celou dobu držel vedle matky, která díky oblečení dokonale splývala se světem. Na rozdíl od otce, jenž byl během jízdy navyklý nezavřít pusu, ona ani nemukla, dokud nezastavili na holém travnatém prostranství uprostřed ničeho. Seskočila z koně a z vaku začala něco vytahovat a rozkládat po zemi. Antos si poprvé uvědomil, že mu ukrutně kručí v břiše. Třeba připravuje večeři, napadlo ho, i když ji v životě neviděl vařit. Všechno nechávala na mladých služebných. „Zde se utáboříme.“ Informovala ho. „Na. Je to podmáslí, kus chleba a sýr. Nic jiného jsem nevzala. Neboj, zítra tě strýček u sebe pořádně nasytí. Slyšela jsem, že zaměstnává jednoho z nejproslulejších kuchařů. Teď si v klidu sedneme. Oheň rozdělávat nebudeme. V blízkosti žije spousta divokých šelem, které by si na našem mase s radostí pochutnali. A nenadělej příliš hluku. Okolní lapkové mají velice citlivé uši. Slyšel jsi snad o nich od chůvy nejrůznější příběhy, že? Nechceš skončit v jejich rukách. Kdo ví, co by s tebou provedli.“ Odmlčela se, aby si odkašlala. „Zkus usnout, co nejdříve. Spánek ti pomůže cítit se dobře. Jistě jsi z jízdy celý otlučený. Lehni si. Tráva je měkká jako matrace. A teď už buďme z ticha. Jsem unavená.“
Lehli si. Antos nevěřil, že dokáže usnout, ale doslova chrápal během pár minut.
Probudil se, když slunce dávno vzešlo vysoko na oblohu. Mohlo být kolem oběda.
Ztěžka se posadil, zívl a protáhl se. Chtěl Dilii popřát krásné dobré ráno, ale nikde tu nebyla. Dokonce i oba koně zmizeli. Zprudka vyskočil na nohy již zcela probraný a strachy bez sebe. Nahlas zakřičel její jméno, přestože ho včera důsledně varovala, aby zůstal pro nedostatek bezpečí zticha. V odpověď mu akorát zaskučel vítr a vzdálený zpěv vlaštovek.
Opět se posadil. Pochopil, že ho nevlastní matka nechala vstříc svému osudu daleko od domova v neznámé pustině. Nerozuměl však z jakého důvodu. To ho tolik nenáviděla nebo nesnesla pohled na kluka, který nebyl z jejího rodu a bez úhony přežil celou válku, zatímco vlastní syny musela pohřbít? Pravda; nikdy si nebyli moc blízcí. Oba se spolu snažili vycházet hlavně kvůli otci a ten včera nadobro odjel. Zlomilo ji to? V každém případě, ať si pro ni přijde bůh podsvětí Hádes.
Nepohnul se pár minut. Seděl v tureckém sedě se zavřenýma očima a přemýšlel, co bude dělat dál. Nakonec usoudil, že nemá smysl zůstávat na jednom místě. Spořádal zbytek sýru a popadl luk s deseti šípy. Drahocenný meč a štít vyrobený v trpasličích jeskyních si samozřejmě odnesla s sebou, aby ho prodala na trzích, protože věděla, že za to dostane pořádnou peněžní sumu. Před cestou se pomodlil k Diovi. Zapřísahal se, že se nevlastní matce jednoho krásného dne pomstí i za cenu vlastního života. Pomalu bez menší námahy se vydal do lesa a definitivně za sebou nechával toho naivního chlapce, kterým až doposud byl. Antos si taky v duchu slíbil, že se pokusí nepřipomínat si ani svého otce. Všichni ho absolutně zklamali. Irenej ze všech nejvíc. Několikrát mu slíbil, že se nemusí bát, že se žádné bitvy do konce života nezúčastní, a přesto šel. O nevlastní matce tak nějak tušil, že je schopná absolutně všeho, aby dosáhla moci a zisku. Jeho babička měla pravdu, když mu před smrtí poradila, aby věřil pouze sám sobě.
V lese byl svěží vzduch dodávající Antosovi do těla novou energii, kterou předtím moc neznal, protože doposud žil ve městě, které páchlo výkaly, nemytými obyvateli a zkaženými potravinami, takže se najednou ocitnout na čerstvém vzduchu byla opravdu příjemná změna.
Časem dostal žízeň. Škoda, že si podmáslí nenechal na horší časy, jenomže kdo mohl vědět, že se situace takhle pokazí. Kde jenom sehnat zdroj pitné vody? Doma ho naučili bojovému umění, a jak používat bylinky k léčení nejrůznějších nemocí a zranění, ale jaksi zapomněli na dovednost přežití v přírodě. Prostě bude až do večera bez zastavení hledat vodu. Doufal, že bohové budou stát na jeho straně a nenechají ho pomalu umírat na dehydrataci. Věděl, že nejčistší voda teče z hřebene kopců. Vydal se tedy po mírném svahu, který se časem změnil v prudký kopec plný keřů, divokých rostlin a smíšených stromů.
Antose pomalu zmáhala únava. Slunce líně zapadlo a on neměl nic k jídlu ani k pití. Zoufale se sesul na hromadu listí a zády se opřel o strom. Co si počne?
„Ale, ale, koho pak tady máme?“ zaslechl před sebou.
Antos se pokusil dosáhnout na luk, ale někdo mu vší silou stoupl koženými loveckými boty na zápěstí. „O nic se nepokoušej, synku. Nevyhrál bys. Stojíš před samotným králem lapků Dantosem!“
Aston se na něj podíval. Jednalo se o vysokého, vyzáblého muže s dlouhými rezavými vlasy a vousy v zelenočerné kamizole s hnědou kapucí na hlavě. Na chlapce shlížel šikmýma modře zářícíma očima. Kolem něj se shromáždilo přibližně patnáct nebo dvacet ozbrojených kumpánů. Dantos si olízl prsty, pohladil vousy a stranou odkopl Antosovu výzbroj. Teprve potom mu pomohl na nohy a očistil ho od listí.
„Jak se jmenuješ, mládežníku?“
„Antos.“ Zabručel s pohledem upřeným na zbytek mužů, jež zjevně nekladli důraz na takovou čistotu jako jejich vůdce.
„Hmm… co s tebou uděláme?“ zeptal se Dantos a nasadil výraz plného soustředění.
„Necháte mě jít?“ navrhl Antos.
Celá skupina se hned zasmála jako by se jednal o nejzdařilejší žert na světě.
„To mi dřív Afrodita stáhne spoďáry, než že bychom to udělali.“ Ušklíbl se lupič. „Mám to! Pevně mu svažte ruce a nasaďte na hlavu pytel, chlapi. Odvedeme ho do Rokle.“
A tím pro Antose započal velmi strmý pochod plný pádů na kolena. Muži, na první pohled nebezpeční hrdlořezové, se ukázali nakonec býti veselými a vřelými společníky. Na cestu chlapci dali napít vody z vlastních zásob a nabídli mu i žabí stehýnko, ale to Antos razantně odmítl. Dantos mu vyprávěl o jeho skupině vzbouřenců.
„Předtím jsme sloužili králi. Mezi námi najdeš panoše, kuchaře, opravdové rytíře bez bázně a hany, osvobozené otroky, pekaře a jednoho vyšinutého generála.“ Odpočítával. „Nezapomněl jsem na nikoho, hoši? Je vás jako šafránu, ale to je jenom dobře. Ať nás proti tomu břichatci přibývá čím dál tím víc.“
„Psst…“ varoval ho najednou někdo.
„Čeho se bojíš, Černá pásko? Zdejší ptáci neumějí mluvit. Nemusíš mít vůbec z ničeho strach. Myslel jsem si teda, že z bitev máš větší kuráž. Možná jsem udělal chybu, když jsem tě mezi nás přijal.“
„Přestaň poslouchat sám sebe a buď zticha, hňupe. Jeho chrchlání je slyšet čím dál tím blíž. Myslíš, že by byl schopen jít tak daleko od Rokle?“
„Já nikoho zatím neslyším. Nemáš nasráno v kebuli, generále?“
„Kde vy jste tak dlouho?“ zaúpěl nenávistně héliový hlas. Obr se kolem nich objevil jako blesk z čistého nebe. Vytrhl z kořenů pár stromů, aby měl pro sebe dostatek místa a nemusel se zbytečně mačkat mezi malými mezerami. Dvěma prsty vytáhl Dantose za kapuci a vytáhl ho k sobě před obličej.
„Omlouváme se ti, ó božský gigante, za čekání. Chtěli jsme pro tebe to nejlepší mladé maso široko daleko a našli jsme ho. Podívej se dolů!“
Obr sklonil hranatou hlavu bez jediného vlasu a svýma korálovitýma očima stanul na svázaném Antosovi, který se klepal strachy.
„Jenom jeden?“ zhrozil se obr. Pomalu to ve velikánovi začínalo vřít.
„V lese už moc lidí nepotkáš. Všichni se pro větší bezpečnost drží ve městě a do Kreosu nás stráže nikdy nepustí za to, co jsme provedli.“
„Aha.“ Zabručel obr. Vypadal, že jim jejich chybu odpouští. „Někdy je potřeba víc riskovat. Příště k vám tak shovívavý nebudu. Pamatujte, že my obři dokážeme rozpoutat zemětřesení, pokud zjistíme, že nás někdo tahá za nos. Běžte. O vašeho zajatce se už postarám sám. Opět se setkáme na stejném místě za podzimního slunovratu a tentokrát mějte větší štěstí! Nechť vás denní světlo dovede na bezpečné místo.“
Dantos horlivě přikyvoval hlavou. Obr ho pustil a lupič se skloněným hřbetem spolu s ostatními opouštěl místo náhodného setkání. Holomek poté poklekl k Antosovi a položil k němu obrácenou dlaň, aby si na ni nastoupil. Vykolejenému chlapci to přišlo prapodivné. Proč se chová tak zdvořile, když ho stejně za pár hodin spořádá? Přesto nechtěně na obrovu ruku vlezl a nechal se položit na rameno. Stejně by proti němu neměl šanci.
„Prozradíš mi své jméno? Nemusíš mi ho říkat celé. Stačí mi přezdívka nebo si nějaké vymysli, ale chci, abychom si důvěřovali, a jmény to začíná.
„Nehodlám věřit někomu, kdo mě chce sežrat!“
„Mnohem slušnější je slovo sníst. Slovo sežrat se hodí spíš pro zvířata, ale nemám ti to za zlé. Lidé nás obry po celé generace mají za hloupá a věčně hladová individua a někteří se odváží tak daleko, že na nás pokřikuji, že jsme netvoři. Musím ti říct, že opak je pravdou. Polovina obrů z mé krve je mnohem inteligentnější, než vy.“
„Proč jsem tedy od vás v životě nečetl žádný užitečný příspěvek v knihách jako například od Aristotela?“
„Protože vaši panovníci nás degradují od počátku světa a postupně po celé zemi zničili všechny naše památky, dokud nezbylo nic. Vyhnali nás do studených hor, kde stěží přežíváme. První král lidí nás označil symbolem hlouposti a jeho poddaní mu i přes uplynulých tisíc let nepřestali věřit.“
„A proto nás ž… jíš?“
„Ne! Jsou tu daleko podstatnější důvody. Vy bez přestání lovíte nás jako srnky a my se snažíme bránit. Jak je to pořekadlo? Oko za oko, zub za zub?“
„Nesmysl!“ vykřikl Antos. „To nemůžete dělat! Zlost si vybíjíte na nevinných. Možná to nevíte, ale obyčejný lid vás má za nebeské hrdiny. To jenom bohatí páni po vás prahnou kvůli tvrdé kůži pro vojenskou výzbroj a dlouhým pevným vlasům na lodní smyčce.“
„Cože to s námi dělají?!“ zhrozil se obr. „Taková ohavnost. Největší špína! Vrahové! Mám chuť vám všem stoupnout na hlavu a rozkopat vaše přístřešky. Nic horšího jsem snad v životě neslyšel.“
Během rozčilování srážel stromy, které padaly jako domino. Antos se musel chytit obrova ucha, aby nespadl dolů.
„Hnusná doba plná nenávisti a netolerance!“ pokračoval gigant, když se konečně začal uklidňovat. „Z lidí se stala pěkná prasata. To bohové při vzniku jistě nechtěli dopustit, ale dali vám moc prostoru k růstu. Měli jsme se spojit s Typhonem a porazit vás v Klíčové válce. Rozmačkali bychom vás jako maliny. Bohužel jsme to neudělali, poněvadž jsme ve vás věřili. Doufali jsme, že vás něco osvítí. Podívej se, jak jsme dopadli. V horách nás zbylo tak málo, že jsme se pro vás stali něco jako pohádková strašidla. Zatímco vy se stále i přes všechny smrtelné bakterie rodíte z lůny ženy a rozrůstáte se jako havěť. Zamořujete a ničíte tuhle zemi svými vynálezy… abyste se posunuli dál, nehledíte na přírodu ani na ostatní obyvatele. Ještě že my obři takoví nejsme. Nám k dobrému životu stačí teplo, jídlo, pohoda a trocha filozofických diskusí. Neprahneme po ničení nádherných památek, ani po vraždění, pokud k tomu nejsme nuceni. To vy jste z nás udělali maniaky. Je mi z vás zle.“
„Nezabíjejte mě prosím.“ Zkusil Antos žadonit, přestože věděl, že mu to k ničemu nebude. „Můj otec je lord a jistě by si dokázal s králem promluvit o vaší budoucnosti.“
„Cože je tvůj otec?“ zahřměl obr hlasitě, až z korun stromů vyletěli ptáci. „To oni si vymysleli lovící pravidla a panovník je podpořil. Jejich hlavy by měli být propíchnuty na kůlu! Stejně jako palice jejich potomků!“
Antos se naposledy podíval do obrových velkých očí a dřív než stačil udělat jediný pohyb, skončil po několika ošklivých kotrmelcích na břichu. Měl velké štěstí, že se mu nezlomila na těle žádná kost. Začal se plazit po zemi, ale nepřítel byl rychlejší. Chytil ho za kotníky a tahal jako koberec, dokud tělem nenarazil do obrovského kamene. Chlapec nabíral ztracený dech.
Antos si všiml, že kámen někdo upravil do podoby trojúhelníku, a že kolem něho byla ušlapaná travnatá cestička vedoucí přes husté pampeliškové políčko, až k hranici lesa. Chlapci se podařilo také rozluštit pár znaků z latinského písma na kamenné ploše, ale opravdu jen něco, poněvadž se latinu začal učit před půl rokem a to se k tomu na výuku vůbec nesoustředil. Nebavila ho. Raději se v malé učebně vybavené spoustou obrovských knih v kožené vazbě a dřevěnou lavicí díval na poskakující plamen svíčky. Jak teď toho litoval. Třeba by mu ta písmena dokázala pomoci od jisté smrti. Na kolenou se přiblížil k útvaru a čekal na to, až si ho obr, který stál opodál, opět začne všímat.
Na to Antos nehodlal čekat. Zkusil své štěstí a vší silou zatáhl za trčící ocelovou páčku trčící z kamene. Ihned se pod ním otevřela zem a vší rychlostí klouzla dolů do podzemního úkrytu, dokud nenarazil na dřevěnou podlahu. Jakmile se ocitl v místnosti, rozsvítilo se světlo. Stoupl si a mnul si pomlácený krk. Bez přemýšlení popadl toulec a vydal se dlouhou chodbou plnou pavučin, která ho zavedla do kruhovité bohatě zdobené místnosti s neznámými ornamenty na stěnách a zvláštním magickým kruhem uprostřed.
Antos si v rohu všiml staré pokladnice. Přešel k ní a otevřel ji. Překvapeně na ni zíral. Byl v ní uložen lehký půl ruční meč s hnědou koženou rukojetí, plochý luk s dvaceti šípy a malá lahvička s hustou rudou tekutinou. Vše si vzal.
Když byl k vlastní spokojenosti vybaven, konečně se rozhlédl kolem. Ve stěnách si všiml malých přibližně třiceti přihrádek, ve kterých byly uloženy pergameny. Antos ze zajímavosti jednu vytáhl a přečetl. Text nebyl rovnoměrný jako v knížkách. Listina se řídila tím, že na každém novém řádku bylo jiné slovo napsané inkoustem. Chlapec slovům nerozuměl. Připomínalo mu to ale staré magické texty. Kdysi mu je ukázal otcův přítel pracující v knihovně. Že by místnost patřila nějakým čarodějkám? Dostal se z deště pod okap? Sevřel meč a zaposlouchal se, jestli něco neuslyší. Téměř ticho. Z dálky byl akorát slyšet obrův křik, jak se rozčiloval nad tím, že mu oběť utekla. Trochu se pousmál.
Vrátil pergamen zpátky a začal se zamýšlet nad tím, jak se odsud dostane. Neviděl zde žádnou únikovou cestu. Pokusil se zvednout těžký koberec, aby se přesvědčil, jestli se pod ním neskrývají další padací dveře. Také nic. Založil ruce v pas a přivřel oči. Vstřebával do sebe zatuchlý vzduch a najednou si vzpomněl na poslední slova kočího Titose, jenž mu poradil, aby se v nejtěžších situacích vždy podíval na oblohu. Nebe tu samozřejmě nebylo, jen strop a žebřík ve zdi vedoucí nahoru do dalšího patra. Plácl se do čela. Jak si toho mohl nevšimnout? Vložil meč do chodby a chtěl začít se sestupem, ale z chodby, odkud přišel, zaslechl smích, takže mu nezbývalo nic jiného než se schovat za nejbližší závěs. Trochu ho odhrnul, aby viděl, co se děje a vyčkával.
Na to dovnitř v řadě za sebou vešli tři shrbené postavy v černých, otrhaných a špinavých hadrech opírající se o dřevěné hůlky. Neznámí příchozí se energicky otočili na dřevácích, ozvalo se prásknutí, celou místnost pohltila mlha a na místě stály tři nádherné přibližně třicetileté ženy. Vedle Antose se rozehřál krb a v komnatě po chvíli začalo být příjemné teplo. Ženy si sundaly dlouhé šaty a místo nich si oblékly mřížkované podvazky. Lehly si na jednu velkou postel a přitulily se k sobě. Chlapec je pozoroval se zatajeným dechem. Ještě nikdy neviděl žádnou dívku nahou, natož tři. Když se začaly líbat, cítil na tvářích ruměnec a trochu od nich odvrátil zrak, ale zvědavost ho opět přilákala zpět. Jedna z nich začala vzdychat rozkoší. Klečela na kolenou a jemně přirážela zadnicí do vztyčeného prstu přítelkyně. Antos si nevědomky sáhl na přirození. Cítil na něm mírné svrbění. Přál si, aby to skončilo. Nesměl na sobě nechat poznat žádnou slabost. Zavřel oči a představil si obraz války. Krev, boj, křik, beznaděj, bezvládná těla. Pomohlo to. Přesto nijak nedokázal nepřeslechnout vzrušující heky jistě slyšitelné daleko za dámský úkryt, až k obrovým ušiskám.
„Ach, krasotinky,“ vzdychla po aktu ležící žena uprostřed. „Bylo to jako vždy úžasné. Moc se mi to s vámi líbilo a ještě bych si to ráda zopakovala. Proč se setkáváme pohromadě jen jednou za rok před Slavnostmi krve? Já bych neměla nic proti tomu, kdybychom se navštěvovaly každý týden. Někdy se mi po vás hodně stýská.“
„Velí tak naše tisíciletá tradice, Adonio.“ Připomněla jí ta napravo. „Víš snad, co by se stalo po porušení pravidel, ne? Varovala jsem vás několikrát.“
„U pálicích plamenů! Přestaňte se bavit o katastrofách a raději si užívejme našich krátkých společných chvil. Máme o čem hovořit. Dlouho jsme se neviděly. Co král Jonas, Adonio? Pořád ho po večerech navštěvuješ v komnatách?“
„Lehávala jsem s ním, dokud s vojsky neodjel pryč. Teď leží bedro celého království na mně a je to setsakramentská práce, ale baví mě poroučet mužům. Pchech, kdyby jen tušili, kdo skutečně jsem, nechali by mě upálit zaživa na hranici. Tady jde vidět, v jakého hlupáka se může změnit muž, když se zamiluje.“
„Tys vždycky věděla, jak dobře použít Proměnu.“
„Nebýt tebe, drahá, nevím zcela nic. Odjakživa jsi mi skvělou učitelkou. Nevím, kým bych bez tebe byla. Sama bych to maximálně dotáhla na vynikající mastičkářku. Však víš, jak jsem čarovala a nečarovala na začátku. A teď jsem královnou Jothrejska.“
Adonia za odměnu družku políbila.
„Jsem velmi hrdá na to, že jsem tě vzala od těch hloupých pastýřů a přijala jsem tě mezi nás.“
„Na to si musíme připít vínem. Aello, drahoušku, buď tak hodná a přines nám tři sklenice a džbán. Pití je uloženo dole ve sklepě.“
Žena jménem Aella kvapem vyskočila na podlahu a zmizela ve dveřích tunelu. Adonia mezitím položila hlavu na sousedčino rameno. Chvíli obě odpočívaly, dokud mladší čarodějka nepřicupitala zpátky. Uhnízdila se vedle žen a nalila jim pití do číší. Sklenice pozvedly k přípitku.
„Aikaterino a Aello, oběma vám přeji šťastné a šťavnaté Slavnosti krve a přízeň bohů.“ Pronesla přípitek Adonia.
Aikaterina s Aellou do sebe tekutinu vyklopily naráz, zatímco Adonia v klidu s nečitelným výrazem vyčkávala.
„Proč nepiješ, sestro?“ zeptala se Aikaterina a položila číši na stůl. „Nechutná ti? Víno z Amp je výborné. Elfové se tentokrát plácli přes kapsu.“
„Mlč!“ rozkázala Adonia. „Povím ti něco, co se ti zřejmě nebude líbit. Přebírám velení, drahoušku. Ode dneška jsem novou Mistryní přetvářky, ať se ti to líbí nebo ne. Tvoje éra skončila.“
„Cože?“
Místností se naráz rozlehl hrůzný výkřik šílenosti a zvuk dušení, jak jed v pití proudil dál do morku kostí zkažené krve dvou čarodějnic. Aikaterina vykulila oči a tiskla si rukama krk. Aella se pokoušela víno ze sebe vyzvracet. Antos jim chtěl pomoci. Probodnou jejich srdce, aby je zbavil utrpení a následně se zbavil nelítostné vražedkyně, ale strach ho přiměl držet se zkrátka. Adonia se zdála být mocnou nepřítelkyní. Kdo ví, v co by ho proměnila nebo k čemu zneužila k dosažení absolutní moci.
Ženy po několika minutách bolesti zemřely. Adonia vstala, hodila na sebe průhledný župan z hedvábí, natáhla si hnědé kožené rukavice a s napřaženýma rukama si stoupla před dvě napuchlé a zmodralé mrtvoly. Šeptem začala odříkávat zaříkadlo, dokud se její bývalé kolegyně zcela neproměnily v zelená jablka. Ovoce vzala do rukou, několikrát vyhodila do vzduchu a zasmála se. Do jednoho jablka se zakousla. „Chutnáš výtečně, Aikaterino. I když líp budeš chutnat prasatům. Stejně jako ty, Aello.“ Řekla a popadla pohár. Ze zkumavky do vína přikapala pár kapek nějaké stříbrné tekutiny a napila se. Povznešeně zamlaskala. „Tohle se jim letos opravdu povedlo. Myslím, že si od nich objednám celou bednu.“
Z knihovny popadla knihu, uvelebila se do čalouněného křesla a začetla se. Netrvalo příliš dlouho a oči se jí začali kvůli vypitému alkoholu a horku přivírat. Nakonec usnula se skloněnou hlavou. Antose v tu chvíli napadlo, že by mohl zkusit utéct do bezpečí hradeb města, zavolat stráže a nechat zavřít do hladomorny tu švindlířku.
Pro větší sebejistotu stiskl jílec meče a s nádechem vyrazil z úkrytu. Po špičkách přiběhl k žebříku a vyskočil na něj. Pak na sobě ucítil její silný stisk a ránu do žeber. Pokusil se ji alespoň udeřit loktem do obličeje, ale minul. Čarodějnice využila chlapcovi chvilkové uvolněnosti těla a trefila ho do rozkroku. Antos se svíjel se slzami v očích a doufal, že nepříjemnost rychle zmizí.
„Kdo jsi, pacholku? Králův špeh?“
„Všechno jsem viděl a slyšel, královno. Povím to pobočníkovi.“
„Pokud budeš mít čím, chlapečku.“ A odněkud vytáhla ostrý zahnutý nůž.
„Nepřibližuj se ke mně, ježibabo!“
„Proč ne? Co mi zrovna ty můžeš udělat? Já z tebe strach nemám. Jsem nejmocnější a nejkrásnější čarodějka na světě. Víš, co by za to jiné, jako jsem já, daly? Obětovaly by poslední ždibec chleba, i kdyby měsíc neměly co jíst.“
„Jsem syn lorda Ireneje.“ Vyhrkl Antos. „Udělá ti peklo na zemi, jestli mi zkřivíš vlas na hlavě. Raději mě odveď do bezpečí a já slibuji, že nikomu nic neprozradím. Nechej si své vládnutí. Mě politika stejně nezajímá.“
Adonia se zamračila. „Nedělej ze mě hlupačku, chlapečku. Moc dobře vím, že bys své slovo nedodržel. Jsi jako většina mužů.“
„Zapřísahám se k Diovi, že nejsem. Otec mě v životě naučil jednu užitečnou věc a tou je plnit vyslovené sliby i za cenu vlastního života. Hanba by mě fackovala, kdybych tě měl zradit. Zkus mi alespoň trochu věřit.“
„Tvůj otec je skvělý diplomat a ty jsi to zdědil po něm, ale mě nepřesvědčíš žádnými řečmi. Minimálně se pokusím o to, abys příliš netrpěl.“
Čarodějnice se vrhla proti němu, ale chlapec uskočil doprava a žena vletěla přímo do rozpáleného krbu. Začala se škvařit zaživa. Antos se chytil žebříku, vyšplhal nahoru k padacím dveřím, otevřel je a vystoupil vzhůru. Z bezpečné vzdálenosti sledoval, jak se Adonia smaží ve vlastní šťávě a během toho nevědomky podpaluje vzácné čarodějné svazky, pergameny, postel a křeslo. Antos se zlomyslně ušklíbl nad tím, jak tentokrát rychle karma dokázala zasáhnout. Boží mlýny opravdu někdy melou i v této nepočestné krajině. Antosovi se pomalu pod pachem spáleného masa obracel žaludek vzhůru. Zaklapl poklop, pro větší jistotu ho zapevnil vázou s uschlými květinami a konečně vyběhl na čerstvý vzduch. Přál si, aby mu bohové tentokrát dopřáli více času na odpočinek, ale věděl, že ho nevyslyší, protože kdo jednou opustí bezpečí městských hradeb, těžko v divočině přežívá.
„Hej, kam myslíš, že ten obr zmizel?“ poznal hned generálův hrubý hlas. Antos zjistil, že ho chladný průchod dovedl k jeskyni sousedící s obrovským jezerem. Zde se nejspíš lapkové na nějaký čas utábořili. Okolí vonělo pečeným masem, cibulí, bramborami a kvašeným pivem. To jistě brzy přiláká nějakou zvědavou havěť. Antos se rozhodl čekat a poslouchat.
„Třeba ho přitom rozčilování klepla pepka.“ Uvažoval král lapků Dantos.
„Možná se v lesích ukrývá něco daleko většího než je on a zabilo ho to.“
„Co asi udělal s tím klukem?“
„Jistě ho spolkl jako malinu.“
„Škoda ho.“ Vzdychl Dantos. „Vypadal velmi schopně. Kdyby měl pořádnou výzbroj, jistě by ho dokázal lstí a silou porazit.“
„Stejně jako Théseus.“
„On nebyl skutečný.“
„Přesto bych takového odvážného muže dokázal následovat bez váhání.“
„Zatraceně, Vensi, přestaň plácat hlouposti nebo ti dám jednu do papuly.“ Vztekal se Dantos.
„To jediné umíš, co? Vyhrožovat a skutek utek. Myslel jsem si to správně. Jsi neschopný vůdce.“
„Jak se opovažuješ se mnou mluvit? Pamatuješ si, jak se trestá neposlušnost a drzost? Pověšením. Dávej si pozor.“
„Dostal varování i Morovov nebo jsi ho udeřil nečekaně, jak je tvým ctěným zvykem? Pověz, ať vím, co můžu od tebe očekávat.“
„Chovám se ke všem stejně.“ Bránil se Dantos.
„Kdyby Morovov vstal z mrtvých, tvrdil by pravý opak. Ptáci mi zpívali.“ Přidal se k Vensiovi někdo další.
Z davu se ozvalo souhlasné mumlání ostatních.
„Dobrá, jak chcete. Donutili jste mě.“ Vzdychl Dantos. „Zahajuji nové volby. Ten, kdo má odvahu se střetnout v boji muže proti muži beze zbraně, nechť vystoupí přede mne. Vítěz se stane novým vůdcem smečky. Může to být opravdu kdokoliv.“
Antose překvapilo, že odhazuje na zem nově získané zbraně a se sevřenými pěstmi míří před zlověstně tvářícího Dantose. Lupiči, který si myslel, že se mu nikdo z mužů nepostaví, spadla čelist; zvlášť po zjištění, že se jedná o toho chlapce, o nějž obr projevil zájem. Stejně se tvářili i ostatní ze skupiny.
„Já tě vyzývám, Dantosi.“ Prohlásil.
„Ehmm…“ zakoktal se lapka. „Ty žiješ? No, dobrá … nezbývá mi nic jiného než ti vysvětlit pravidla.“ Odkašlal si a pokračoval. „Bojuje se, dokud jeden z nás nezemře. K boji využíváme výhradně pěsti. Nic jiného se používat nesmí. Rozumíš? Jestli to porušíš, vítězem souboje se stává automaticky ten druhý a ty skončíš na dně jezera. Jednoduché jak děva ve městě. Můžeme začít?“
Muži se beze slova rozestoupili a na malém bahnitém plácku vytvořili kruh. Dantos se vysvlékl do půl těla a postavil se do boxerské pozice. Ruce si dal na ochranu před obličej a mírně rozkročil nohy. Chlapec se od něj držel v bezpečné vzdálenosti a přeměřoval si ho pohledem. Generál zahájil zápas tlesknutím a krutý boj mohl začít.
Lupič chvíli kolem Antose poskakoval jako zajíc v poli. Naznačoval údery, ale žádný doopravdy nevypustil. Antos vyčkával. Rozhodně nechtěl udeřit jako první. Dantos to nevydržel a začal do protivníka mírně mlátit, jako žena v kuchyni naklepává paličkou maso. Mladík se každé ráně úspěšně vyhnul. Takhle to pokračovalo dalších pár minut. Hráli si spolu. Zkoušeli se. Pak Dantos zkusil dát silný pravý hák, ale ten mu nevyšel, protože chlapec dal ve stejnou chvíli rovnou ránu přímo do nosu. Zbojník ztratil rovnováhu a pod kluzkou zemí spadl na záda. Dantos hned vyskočil a bez dalších hrátek se pustil do boje. Spodek, hák, rovný, rána do břicha. Rány střídal neuvěřitelně rychle. Malý bojovník neměl čas uhýbat, proto se zabalil a vstřebával bolest. Na čele těsně nad okem se mu udělala rána a začal krvácet.
„Nechceš to vzdát, chlapečku?“ řekl zadýchaně Dantos, když se chlapci při posledním útoku konečně podařilo uhnout a trefit ho do zad. Antos zavrtěl hlavou a utřel si pot smíchaný s krví, aby alespoň viděl, co se děje kolem. Pochopil, že publikum potřebuje akci. Zahlédl totiž jejich znuděné obličeje.
„Nebude to žádná ostuda, když přiznáš, že jsem lepší bojovník. Nechal bych tě i jít.“ Dorážel na něj zbojník a instinktivně couval dozadu.
„Klid. Nejsme u konce.“ Nadhodil mladý muž. Zaútočil tentokrát bez slitování a Dantos znovu skončil v bahně. Antos na něj skočil a začal ho bít hlava nehlava. Po pár výpadech uslyšel křupnutí jeho nosu. Dav nadšeně jásal. Lupič zaťal zuby k sobě a chytil chlapci zápěstí. Šikovně je dal na stranu a nečekaně ho trefil hlavou. Antos zakolísal a natáhl se jak široký, tak dlouhý. Lupič mu dal ruce za záda a chytil ho pod krkem. Antos viděl před očima hvězdičky.
„Dal jsem ti možnost odejít.“ Řekl. „Mohls mít dlouhý a šťastný život. Smůla.“
„Dost bylo legrace.“ Zamumlal generál. Vytasil meč a skrz naskrz ho proťal Dantosovým srdcem. Zloděj uvolnil chlapcův krk a padl mrtvý na bok. „Promiň, že jsem ti do toho zasáhl, ale pod dalšími léty jeho velení bych nevydržel. Dělal z nás pitomce. V Morovových rukách jsme měli u obyvatelů respekt. S ním se nám smáli.“ Zamračil se a plivl na ležící mrtvolu. Ostatní udělali totéž. Pár odvážlivců do něj koplo.
Antos vstal a zachraptěl. „Takže jste se vlastně stal novým vůdcem? Zabil jste ho, i když ne podle pravidel.“
„Ne. Já už rozkazovat nikomu nechci. Jednou mi to stačilo a nedopadlo to dobře. Rád bych o velení poprosil tebe, chlapče. Jsi odvážný. Dokázal jsi utéct před obrem, což se nepodařilo žádné živé bytosti. Tebe bychom poslouchali s radostí. Dokázals toho víc, než on.“
Mladík se zaraženě podíval na sebranku. Velet těmhle barbarům? Proč ne. Stejně nemá kam jít, když ho matka vyhodila z domu. „Rád se postavení ujmu.“
Chlapi zajásali.
„Kam nás povedeš, pane?“ zeptal se generál.
„Půjdeme domů. Mám s někým nevyřízené účty.“

přidáno 27.12.2018 - 11:15
To je půvabmé!

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Náhody : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Cesta

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde psaní básní pěkně od ruky.

ChciKupon

Slevové kupony do spousty eshopů, vybíráme pro vás ty nejlepší :)

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Krátké a mnohdy vtipné či šokující vystřihovánky ze života.

© 2007 - 2019 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku