závist si nezaslouží velké písmeno

Venku a s přáteli na flámu být,
přáteli dobrými, starými tak,
jež v dětství spojil papírový drak;
z nich dva právě nedávno zařídili si byt.

Polibek letmý, a ruka sahá,
já slušně svůj zrak od nich odvracím,
a div, že k tomu nezvracím,
když musím tak přemýšlet, jak vypadá nahá.

Já nejsem misogyn, Schopenhauer ani,
ale pohled to zvrhlý, co lepší nechat na doma.
Slimáků dvou v druhých ústech cítím aroma,
když dívčino ňadro ocitá se v chlapcově dlani.

Jak líbezná, hloupá, troufalá láska,
co ničí náš zážitek ze společných chvil.
Nejsem sám, slyším i plky ostatních těch víl,
že rozejdou se, až z očí jim spadne páska.

Vztah jako počasí plyne a bouří,
a někdy ani nehlesne.
Dívka se do chlapce zaklesne,
doma jako Havany ho kouří.

Vztah kouření je v mnohém podoben,
jakmile probíhá a štěstí dává,
pak pomalu břemenem se stává,
rakovinou nakonec ozdoben.

Všem zadaným mužům chci tak poslat zprávu,
a nechci tím nikoho urazit,
morální zásady ale musím porazit,
říct: Přestaň prznit tu svou krávu.

Nohy, jak zpomalující vlaky slyším,
rty tlusté víc než klobásy.
Sachr už víc nepřidá si,
co se tu oddával věcem vyšším.

Jako dva žaludky tučné cpou se na tebe
dva budoucí velké tumory.
Za nimi srdeční komory,
co jednou dostanou ji do nebe.

Péče o mrtvé nebo jim blízké
je jako zalévat pomník.
Tady doktor jako hrobník,
neužitečné umění je nízké.

Chlapče, mám pro tebe jen jednu radu:
utíkej, dokud je čas.
Dokud máš v očích ten svůdný jas,
prostě se postav, měj vysoko bradu.

Řekni jí o konci, jak popsán je
v Dantově božské Komedii.
Za ruce vem, pak obejmi ji
a odejdi až bude lhát, že tě miluje.