nejoranžovější vzpomínání na světě

dáme deky dohromady
v chladném červencovém ránu
bunkr sami pro sebe, na bojišti klid
přes vzor mandaly prosvítající slunce
co ti na obličeji nechává přikrývku oranžové

z ní dvě modrý zátky, smějí se uprostřed zastavenýho času

na tvářích máme přikrývku oranžové, šimráš mě
a já ti okusuju dřevěný korálek na srdci

všechno je tak harmonický, momentální a září míle daleko

nakonec složíš hlavu na buben
v tomhle světle, tohle ráno
a možná na vždycky
budeš prozařovat až do těch nejtemnějších spárů

tohle ráno jsem neměla zlý sny

dojalo mě
na tobě
úplně
všecko

a ráda bych, abys mě ještě párkrát kousl do nosu

ráda bych s tebou ještě jednou bosýma nohama vířila písek v parku