Jak Jindříšek chtěl zastavit čas

Byla jednou jedna malá holčička Karolínka, a ta chtěla o prázdninách dlouho vyspinkávat. Když ji bratříček Jindříšek budil, říkala mu: „Tak zastav čas!“
Večer bratříček Jindříšek vymyslel, že se obléknou a půjdou do nejbližšího kostela, kde jsou na věži hodiny. A když vyšlapeme po schodech věže až úplně nahoru a ještě v noci, tak ty hodiny zastavíme. A ony si také odpočinou a budou volat do dáli na další věžní hodiny, že odpočívají, ať si také odpočinou. V této naději si plánovaly, jak se vypráví na tento výšlap a už ve tmě usnuly.
Druhého dne ráno se Jindříšek probudil a povídá: „Kájinko, můžeš spát? Ve snu jsem byl na té věži a hodiny jsem zastavil. Z té věže jsem balonem přeletěl na druhou věž a také je zastavil. A hodiny mi děkovaly, že jsem hodný, že si také odpočinou. Ale, Kájinko, není to na dlouho, jen do konce prázdnin.“ Kájinka se zasmála, otočila se na bok a objímala svůj polštářek, obklopená svými milými plyšáčky, a radovala se, že bude moc každý den vyspávat, ale nevěřila. Byla však ráda, že si přispinkne.
Odpoledne vyrazili s babičkou k nedalekému kostelu, aby se podívali na kostelní hodiny. Jindříškovi to nedalo a mermomocí chtěl uvidět kostelní hodiny. A co se nestalo? Přišli ke kostelu a hodiny na kostelní věži opravdu stály. Obě ručičky, malá a velká, se objímaly a spaly na dvanáctce.
Jindříšek povídá: „Babi, a pak, že se nedá zastavit čas!?“ Babička užasla, protože hodiny opravdu stály a nešly. „Kájinko, tak nyní můžeme vyspávat a každý den se sem půjdeme podívat, jestli hodiny ještě spinkají a také odpočívají.“ A až zase půjdou, tak se čas opět rozběhnul. Babička řekla: „Tak to není špatný nápad a budeme to sledovat.“
Po cestě domů se zastavili na malém hřbitůvku, rozsvítili svíčky svým blízkým, co jsou už v nebíčku. A pak pokračovali lesíkem, kde si natrhali maliny a ostružiny. Potkali veverušku, slyšeli kukačku a přes cestu přeběhla i malá srnečka s maminkou srnkou. Děti se radovaly, co vše uviděly.
„Babi, upečeš nám koláč?“ Babička pokývala hlavou a vzala hrnek a šla upéci koláč hrnkový, protože ten je rychlý a vždy všem chutí. Děti se velmi radovaly, že jejich sen se vyplnil a že budou opět ponocovat a budou si pod lucernou číst pohádky. Tak se stalo.
Na věžní hodiny kostela se šly podívat i další dny a vždy se ručičky objímaly a spinkaly a tak se děti radují, že do konce prázdnin se zastavil čas, který jindy tak rychle plyne – jako voda v potoce či říčce. Jsou rády, že si mohou přispinknout a být do noci vzhůru, usínat se svými oblíbenými pohádkami, které jim babička ráda předčítá.


Věnováno mým vnoučatům Jindříškovi a Karolínce.