Čas

Čas....

Miloval jsem tvář, kde rodila se radost,
miloval jsem vlasy, které vánek česal.
Miloval jsem v očích smaragdový skvost,
miloval jsem náruč do níž spánek klesal.

Dnes jsem před tebou,jako socha stál,
jako bych byl mrtev.
Břitvou by se mne krve nedořezal,
zaslepen pohledem na dřevěnou rakev.

Do sklopených víček dál se nořím,
zástupy slz, toť bolestná potopa.
Kolosy svíček truchlivě kolem hoří,
brzy se zastavil tvůj pramen života.

Hluboká propast otvírá pomalu,
dokořán nebeskou bránu.
V skřípavém rytmu němého chorálu,
unáší tě na druhou stranu.

Ten žalozpěv silně roztřásl polonahé stromy,
i opeřenci s křídly postupně ztráceli hlas.
V tom se na kostelech rozplakaly zvony
a prudká vlna zármutku dočita oslepila čas.

To hrobovým tichem země oněměla,
jen kat srážel poslední živý stín,
Když setřel si krůpěj potu z čela,
mrštil meč navždy do hlubin.

......Dnes objímá tě náruč hlíny,
u nohou dál vadnou ti bílé růže.
Čas tvrdě pyká za své činy,
tobě už však nepomůže....