Začátek Jara

Tu na lavičkách u nádraží kde vlaky jenom stojí.
Sedím zde , čekám v mírné inverzi ve vlastní hlavě.
Tolik myšlenek se ve mně rojí.
Bude to člověk který všecičko spojí ?
Či další námět na osamění ?

Polibky bosích nožek šeptají
se zemí chladnou splývají
Ruší mě z mého myšlení
Vrací zpátky k cítění

Ztratil jsem řeč a první co píp bylo jen :
„Kam teda jdem?“
„Tam či tam?“

Ohromen , omámen tisíc let depresí odlétly s jarním průvanem.
Kdy spatřil jsem Tvojí tvář.
Ten úsměv který stojí za to platit marž.
Marně tápu po slovech když zírám na Tvé srdce.
Zcela ztracen v moři krásy nehledám cestu ven!

Tolik útrap za ta léta co v jedinou chvilku vzal čert.
Kdy já osamocen světem prozřel ten žert.

Nejsem sám!
Vskutku ani trochu
A nyní ?

Rozplývám se jako mráček topící se ve Tvých očích.
Občas prozpěvuji jako ptáček co na větvi se točí.
Se svítáním úsměvem se probouzím.
Jen žasnu jak život ve mě rozkvétá.

A utrousím:

„Ach bože to jsem ale popleta“
Který krásu světa viděl skrz mříže vlastního vězení.
Do chvíle než přišla Jsi Ty.
Květina co ukončila mé trápení.

Děkuji Ti za Tvé bytí , které duši mojí stále sytí!