Jak jsme spolu vykolejili

Já přece tuším, že o nic nejde
a i kdyby, co na tom sejde
navzájem se neznáme - vlastně jsme si cizí
a pocity, ktere jsou zase jednou zmizí.

Těžko jen říct, co mě nutí psát
proč dýchá se stěží, něž jdu spát
neexistují žádné reálně naděje
jen najet zase na staré koleje.

Možná tušíme své pocity, myšlenky
nebo máme jen mylné domněnky
zas jako dřív bych mlčet měla
když "dostala" jsem, co jsem chtěla.

Jo... přiznávám svoji vinu
avšak nelituji toho činu
tím ukončím tyhle řádky
a říkám si : drž se zpátky!