Možná až jednou

Možná až jednou budu se sama sebe ptát,
proč, že se tohle muselo stát.
Možná právě tehdy pochopím,
že prošla jsem tím obdobím.

Možná až jednou zase bude zima,
a já si budu myslet, že jsem to smyla.
Možná právě tehdy pochopím,
proč lámala jsem si hlavu nad tvým objetím.

A třeba dokonce až- až jednou,
si zase vlaštovky sednou,
a mé vlasy zblednou.
Tehdy mi to všechno bude jasné,
jak to mohlo býti krásné.

Ale teď v tom pouze zmatek mám,
Slunci se zpovídám,
Když budu moct vše odevzám,
a už nebudu žádat nikdy víc.

Tak nechej mě prosit,
za dveřmi tvými,
až se okna aut budou rosit,
budu vzpomínkami- stými.